Kasián

Jan Kasián, kterého Thomas Merton nazýval 'mistr duchovního života pro mnichy - zdroj pro všechny na západě‘ a který uvedl Johna Maina zpět na cestu kontemplace, se pravděpodobně narodil v dnešním Rumunsku kolem roku 360.

V pozdějších letech když se modlil, byly jeho roztržitosti přinejmenším poháněny příběhy a básněmi jež v mládí studoval, a tak se můžeme domnívat, že měl dobré vzdělání. Jako mladý člověk, možná už ve dvaceti letech putoval do Palestiny a vstoupil do kláštera, který se mu později zdál neuspokojivě vlažný v horlivosti pro onen 'duchovní pokrok', po kterém Kasián a mnozí jeho současníci žíznili. Palestinské mnišství se proslavilo příliš mnoha dlouhými modlitbami a extravagantními vnějškovostmi. Egyptští mniši však přitahovali houfy vážných hledačů i duchovních turistů.

Duchovní otcové a matky pouště severního Egypta - abba a amma - neměli zájem o turisty nebo pověst, ale o sebepoznání ('větší než moc konat zázraky') a poznání Boha. Mniši říkali, že utekli od biskupů a žen, vyhýbajíce se pokoušení kněžského stavu a těla. Matky amma, některé z nich napravené nevěstky neměly svoji moudrost zaznamenánu tak dobře jako jejich mužské protějšky, ale více než jeden příběh dává poznat, že se vnímaly a byly nahlíženy svými současníky se stejným respektem.

Pouštní mnišské hnutí, které vytáhlo Kasiána z jeho Betlémského společenství, aby strávil kolem dvacítky let pijíce z nejčerstvějšího pramene duchovní moudrosti v jeho době bylo hnutím laickým. Mniši nevnímali svůj způsob života jako vnitřně vyšší než manželský stav a ani nemohli jasně rozhodnout zda je lepší žít ve společenství nebo v samotě. Čí nohy můžeš mýt, když jsi sám? Byli to křesťané. Žili paradoxy evangelia.

Jeho legendární průkopník, Antonín z pouště, se zřekl svého majetku a domu jako mladý muž a pronikal stále hlouběji do samoty a nehostinných příbytků stejně jako keltští mniši ze Skellig Michael, strmých skal osm mil od břehů Kerry zhruba o století později. Atanášův 'Život Antonínův' je Jungovským svátkem zápasu vášnivé duše středního věku o onu celistvost, individuaci a sebepoznání, které nazývali svatostí. Stejně jako v jiných érách rušivého občanského úpadku a pesimismu (bylo to období Augustinova spisu 'Boží město') byli lidé vrháni zpět do pátrání po základním lidském smyslu.

Když utišil svoji žízeň v poušti, byl Kasián vyhnán násilnými teologickými kontroverzemi nejprve do Konstantinopole, kde byl vysvěcen na jáhna a pak do Říma, kde se stal knězem. Jeho poslední zastávkou bylo Marseilles, kde založil dvojitý klášter pro muže a ženy. Na pozvání místního biskupa se starostmi o zkrocení divokých prvků tam se šířícího mnišského hnutí, napsal Kasián tři velká díla. 'Zvyky a léky' se soustřeďují spíše na vnější měřítka pro nápravu života narušeného osmi hlavními hříchy (později nazývanými sedmi smrtelnými hříchy). Pojednání proti Nestoriánské herezi ukazuje jeho pravověrnost, ovšem také lehce klopýtá na otázce, jak se svobodná vůle vztahuje k milosti, a narazil na Augustina. Důsledkem toho je v západní církvi ctěn svátkem 29 února, přestože byl zvláštní inspirací pro Benedikta, Tomáše Akvinského i Dominika, ve východní církvi se mu však dostává plné úcty.

Jeho třetím a největším příspěvkem pro západní spiritualitu a praxi mystického život jsou jeho 'Promluvy otců', které Benedikt určil mnichům poslouchat každý den. Jsou vytvořeny jako dialogy s některými pouštními otci a spojují bystrozraký psychologický vhled s teologií a moudrostí Písma. Kasiánovy myšlenky pronikají Origenův vliv zprostředkovaný Evagriem, nejintelektuálnějším mnichem a formují jeho vlastní odlišné chápání oratio pura, čisté modlitby. Praktickým účelem mnichova života je dle této moudrosti jednoduše dospět do stavu stálé modlitby. Kasián to rozebírá a říká, že existuje bezprostřední a nejvyšší cíl - čistota srdce a druhý království Boží. Rovnice je jednoduše vyvážená v pouštní spiritualitě: dokonalá láska se rovná čistotě srdce a ta se rovná čisté modlitbě.

Problémem jsou 'démoni'. Tyto pečlivě vypozorované tendence a stavy mysli byly organizovány do psycho-spirituálního systému který ukazuje v jaké následnosti povstávají, interagují a mohou být trpělivě vydrženy a ovládnuty skrze askezi, duchovní přátelství, rozlišování a poznání sebe sama. Pokušení ovšem pokračuje až do konce (dokonalost není stav, kterého se má natrvalo dosáhnout) a je vlastně pro pokrok nezbytné. Osm základních chyb jsou nám známé dnes, v kultuře, kde obezita (poživačnost), pornografie (smilstvo), peníze (lakomství), násilí (hněv), stress a deprese (acedia a smutek) a být celebritou (pýcha a marná sláva) ovládají naše myšlenky, fantazie i titulky. Lékem je nyní stejně jako tehdy modlitba.

Rozmluvy se otáčejí kolem dvou nauk (Konference 9 a 10) otce Izáka o modlitbě. V první z nich se rozebírá rozmanitost modlitby a jsou popsány základní principy. 'Musíme se připravit před dobou modlitby, abychom byli modlitebníky, jimiž chceme být. Neboť modlitba je utvářená stavem, ve kterém jsme byli předtím.' Veškerá modlitba se ubírá k oné 'ohnivé a bezeslovné modlitbě přesahující všechno lidské chápání' a je jednotou v Kristu a s Kristem. Kasián cituje Antonínovu autoritu aby zdůraznil, že v tomto stavu je opuštěno vědomí o sobě, protože 'to není stav dokonalé modlitby, když mnich chápe sebe nebo to, co se modlí.'

Náročná látka. Kasián je Abba Izákem osloven. Pak si ale stěžuje, že mu neukázal, jak toho dosáhnout. Izák je chválí za to, že se zeptal na nejdůležitější otázku. Další Izákova rozmluva učí 'formuli', která se stala monologistickou (jednoslovnou) modlitbou západu, jako se jí stala Ježíšova modlitba na východě. Doporučil verš 'Bože, pospěš mi na pomoc', který svatý Benedikt, jistě v poslušnosti Kasiánovi přijal jako počátek opus Dei, neboli denní modlitby církve. Formula kondenzuje do jednoduchosti a čistoty vše to, co zaměstnaná mysl a vířivé pocity obsahují.

Opakování 'bez přestání a neustále' člověku dovolí 'zříci se všeho bohatství myšlenek a představ' a přijít skrze chudobu ducha do čistoty srdce. V rozšířeném závěru k 'Rozmluvě' popisuje Izák většinu stavů mysli, které zakouší každý kdo se vážně odhodlá ke kontemplativní modlitbě, od extáze k depresi, roztržitosti k ospalosti, strachu k neklidu. Formula se stává věrným průvodcem k cíli skrze všechny stavy. Zůstává s námi skrze 'protivenství i blahobyt' a nakonec vstoupí do srdce, které ji recituje i ve spánku a probouzí se s námi ráno. 'Ať tě provází ve všech dobách' říká, zvláště na počátku a na konci každého úkolu, který plníš.

Tato modlitba je odlišná, ale neoddělitelně svázaná s lectio neboli čtením Písma, které se podle Kasiána stává ještě výživnějším a osvícenějším jako důsledek této formula pro chudobu ducha, která soustřeďuje a sjednocuje naši pozornost. Dodává, že to není tak jednoduché, jak to vypadá, ale že její plody víc než stojí za investovanou námahu. A v očekávání dlouhé a trvalé tradice plynoucí z pouště do našich vyprahlých časů poznamenává, že je to jednoduchý 'formát, který mají začátečníci dodržovat,' a že skrze svoji vnitřní ctnost nikdo není vyloučen ze všeobecného cíle - mniši nebo nevěstky - z cíle čistoty srdce.

Laurence Freeman OSB

přel. Jindřich Kotvrda