Gnosticismus

Příležitost pro první velké rozdělení v historii křesťanské spirituality byla esoterická a eklektická forma mystiky, která s námi stále zůstává a čas od času vyvře v hollywoodských trhácích.

‚Pravda je tam venku‘, tvrdí Kód Da Vinci nebo Stigmata, a stará tajemství ukrývaná podlými katolickými kardinály a albínskými mnichy se nakonec vyjeví všem, díky americkým antropologům, kteří jsou na útěku před Vatikánem i policií.

Od objevu skrýše gnostických (od gnosis, poznání) textů v nálezu z Nag Hammadi v Horním Egyptě v roce 1945, povstal silně obnovený zájem o tuto tradici a její vztah k pravověrnému křesťanství. Ve spojení s feminismem a veřejným odhalením lidské slabosti kléru a náboženských institucí se toto hnutí rozvinulo do přehnané důležitosti.

Vytvořilo to trh v duchovním vakuu, které dodavatelé náboženských zjevení rychle naplnili. Pravděpodobně polovina západních studentů si myslí, že je něco pravdivého na mýtu Ježíš – Marie Magdalská a že kdysi skutečně existovalo feministické, liberální, humanistické, demokratické křesťanství potlačené centralisty a inkvizitory. Ve skutečnosti se rozvinula hierarchie a liturgie v životě církve velmi záhy. Hereze nejsou nutně vždycky potlačenými formami dávné dokonalosti. Mohou být experimenty na nichž je mnoho co obdivovat (řecké slovo pro herezi znamená volba) ale později se zjistí, že jim cosi chybí.

Gnosticismus je důležitým formujícím prvkem naší tradice a to je důvodem, proč se většina gnostiků považuje za křesťany. A přece je pro odborníky obtížné toto hnutí definovat, stejně jako v našem ‚New Age‘. Pro křesťany je také obtížné odmítnout gnosticismus v jeho celku, stejně jako člověk nemůže popírat, že příbuzný nebo černá ovce nepatří do rodiny. První Janův list se svou jemnou naukou o lásce (tu nelze najít v gnostických textech), se vyhrocuje, když mluví o těch ‚mnohých antikristech,‘ kteří nebyli solidární se svým společenstvím. ‚Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali.‘ (2,19). Je to hořký jazyk zraněných rodinných pocitů. Možná je pochybující Tomáš z Janova evangelia (20,24), který se dotýká fyzického těla vzkříšeného Ježíše a uvěří, odpovědí gnostickému Tomášovi v jeho neschopnosti přijmout plný význam Slova, které se stalo tělem.

Ústní i písemný materiál vzpomínek o Ježíšovi byl shromážděn v synoptických evangeliích mezi léty 70 a 90. Trvalo ale další tři staletí, než se ustanovil definitivní kánon, který vynechal například texty jako Hermův Pastýř a začlenil problematický text jako Kniha Zjevení. Pomáhá nám to zaměřit se, když srovnáváme Tomášovo evangelium, syrský text diskutabilní datace, pravděpodobně kolem roku 75 po Kristu s mystickou a vskutku částečně gnostickou naukou janovských spisů, evangelia a listů. Tomášovo evangelium není vyprávěním, nýbrž sbírkou Ježíšových výroků - ‚tajné výroky které pronesl živý Ježíš‘ (1) – některé z nich někteří odborníci považují za autentické.

Esoterický tón textu charakterizuje gnosticismus, ale ten nechybí ani v kánonu: "Vám je dáno znát tajemství Božího království; ale těm, kdo jsou vně, děje se všechno v podobenstvích“ (Mk 4,11). Je to výrok odrážející se ve všech synoptických evangeliích, přestože jejich všeobecným smyslem je nemluvit o skryté nauce, ale nauce otevřeně dané a často nechápané i blízkými učedníky: „Ještě nerozumíte a nechápete? Je vaše mysl zatvrzelá? Oči máte, a nevidíte, uši máte, a neslyšíte!“ ptá se Ježíš dvanácti (Mk 8,17-18)

Jak v Tomášovu tak i v Janově evangeliu je důraz na imanenci, přebývání božské přítomnosti. Gnostický text ale přidává neosobní všudypřítomnost: ‚Rozsekni kousek dřeva a jsem tam. Zvedni kámen a najdeš mne tam‘ (78). V Janově evangeliu Ježíš zosobňuje tuto přítomnost pozvedajíce ji na nejvyšší tajemství své jednoty s Otcem: ‚aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.‘ (Jan 17,21). V Tomášově evangeliu je pocit učednictví, učedník je však volán ke spoléhání na sebe a seberealizaci, což je jiný druh učednictví než ten, který se nachází v kanonické nauce. V Tomášově evangeliu lze Ježíšovi klást otázky, on ale říká učedníkům aby šli a sami si to propracovali.

V Janově evangeliu ‚přátelství‘, které Ježíš sdílí s učedníkem tvoří vřelejší vztah, než lze zahlédnout v odpojených výrocích gnostiků: „Ježíš řekl: ‚nejsem tvým učitelem. Protože jsi pil, jsi opilý z bublajícího pramene, o který jsem pečoval‘ (13). Gnostický křesťan je v podstatě roven Ježíšovi, protože totéž světlo a božská přirozenost patří oběma. Katolický křesťan je jedno s Kristem skrze milost, Božím dítětem se stává ‚adopcí‘. Jazyk se překrývá, ale pocit je odlišný. Když Jan říká: ‚že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest,‘ je blízkost dvou druhů mystického jazyka zřejmá.

Gnostické volání Ježíše je z chaosu do smysluplného hledání ke zjištění, že jsem Božím dítětem: ‚Ježíš řekl: „Hledající by neměli přestat hledat dokud nenaleznou. Když naleznou, budou rozrušeni. Když jsou rozrušeni, budou žasnout a budou vládnout nade vším‘ (2). Má to zřetelně jiný tón než hlavní evangelia, stejně jako volání ke zřeknutí se. Za Tomášovou askezí visí to, co bylo nazváno ‚vesmírnou paranoiou‘ gnosticismu a hlubokým dualismem kosmologie odmítající první kapitoly Geneze. Svět je pro gnostika omylem, nikoli Božím stvořením nad nímž Bůh uvažoval a shledal, že je dobrý. ‚Jednotnost‘ gnostika se liší od jednoty katolického křesťana.

Gnóze je důležitým prvkem Nového zákona, zvláště u Jana a Pavla. Klement Alexandrijský, jak příští týden uvidíme, nazval zralého křesťana ‚gnostikem‘. Vliv gnosticismu na vývoj křesťanské mystické tradice byl mocný, byť většinou skrze negaci spíše než posílení. Nastavil hranice definované kupříkladu polemikou Ireneje z Lyonu a jeho spisu ‚Proti herezím‘, které měli křesťanští mystikové překračovat s rozvážností. Nakonec se ovšem spor nevedl o hodnotě poznání, ale o jeho obsahu a významu. Tento význam byl definován přidáním dalších dvou klíčových témat které se používaly k vyjádření a interpretaci mystické zkušenosti křesťana: víra (pistis) a láska (agape).

Pro Pavla ‚ale největší z té trojice je láska‘ a pro Jana ‚Bůh je láska‘. Pro Tomáše přichází spása skrze gnósis. Pro Nový zákon povstává gnósis z manželství víry a lásky. To, co podezřele v Tomášově evangeliu chybí, je téma odpuštění a lásky k nepřátelům. Právě toto činí mystiku katolické tradice opravdovým a proměňujícím vtělením.

Dopady těchto rozdílů na mystickou teologii jsou nezměrné, protože utvářejí totožnost a tón společenství. Jaký dopad, pokud nějaký, mají na mystickou zkušenost jako takovou? Je to obtížná otázka v srdci všech mystických tradic, otázka která dnes otevírá dialog mezi náboženstvími. Žádný popis zkušenosti neunikne kůži jazyka nebo života jejího společenství. Jedině ticho to uskuteční. A přece, zkušenost ticha vytváří komunitu zasluhující název ‚katolická,‘ díky sjednocení naprosté rozdílnosti jejích členů. A přesto, ne všechny interpretace této zkušenosti mají stejnou celistvost, stejně jako ne každý výklad Písma je správný.

A tak vidíme bohužel zrnko pravdy na vtipné poznámce kardinála Newmana, že ‚mystika začíná v mlze a končí ve schizmatu‘. Spor mezi katolíky a gnostiky ukazuje, že se musíme mít na pozoru před ignorováním rezonance mezi různými výklady ticha nacházejícími se v mystické zkušenosti – významy poznání, pravdy a lásky. Ten samý spor ale ukazuje, že je zde potřeba autority tradice a jejích vykladatelů, aby se mohla bránit jednota duchovního společenství, na které nám samo pomáhá připravit se a podporuje nás na nikdy nekončící pouti do tohoto ticha.

Laurence Freeman OSB
přel. Jindřich Kotvrda