Svatý Pavel
Svatému Pavlovi se obvykle přičítá založení křesťanství. Bez něj by se jistě nerozvinulo tak, jak se rozvinulo. Ani on by je nerozvinul tak jak je rozvinul, kdyby nebyl shozen z koně na cestě do Damašku a v oslepujícím světle neviděl Ježíše a úplně nezměnil svůj život. Říci, že zformoval budoucí formu křesťanství neznamená, že Ježíše zbavil významu, ale to, že tak jako my jej neznal 'podle těla'. I když Pavel zdůrazňuje lidství Krista, příliš jej nezajímá historický Ježíš. Neznamená to ani to, že by byl Pavel zaujat strukturami a pravidly. Po náboženské stránce byl vlastně radikálem, pionýrem, nikoli administrátorem, byl spíše mystikem než právníkem. Sv. Petr nazýval Pavla svým přítelem a 'drahým bratrem' a doporučoval jeho dopisy, i když upozorňoval, že jsou tam pasáže těžké k pochopení, které by mohly být špatně vykládány. Petr se s ním přel na koncilu v Jeruzalémě kvůli přijímání pohanů do křesťanského společenství. V Římě byli oba ve stejné úctě, když očekávali svůj osud. Tradice však vede po stopách stolce a nástupnictví knížete apoštolů k Petrovi, nikoli k Pavlovi. Pavel asi nebyl tím, koho byste si vybrali jako bezpečný pár rukou v diecézi.
Pravděpodobně se narodil do prosperující židovské rodiny v pluralitním řecko-římském městě. Někteří myslí, že když mu bylo kolem dvaceti, přišel do Jeruzaléma studovat právo a podle svých slov se stal fundamentalistickým horlivcem nahánějícím Ježíšovy následovníky. Před zážitkem svého obrácení a podle svého vlastního popisu se řadí k nejhorším ajatoláhům nebo Velkým Inkvizitorům. Nejen, že on měl pravdu, ale druzí měli být potrestáni za to, že pravdu nemají. Pak obrátil svoje nejhlubší náboženské ideje týkající se milosti, hříchu a spásy. Tahle náboženská revoluce nebyla ovšem v první řadě intelektuální, nýbrž duchovní. Na několik staletí počínaje Pavlem a apoštolskou církví se teologie vyvíjela pod vlivem mystické zkušenosti zrozené v hluboké kontemplaci. Časem se karta obrátila, zvláště v západní církvi, a teologie se jako 'královna věd' oddělila od předpokládané 'subjektivity' modlitby a začala monitorovat zážitkovou stránku a prozkoumávat 'osobní' ověření víry. Kořeny tohoto odvěkého přirozeného napětí mezi duchovním a náboženským, které jsou dnes tak často vzývány, se dají vidět v Pavlových dopisech, i když on nemohl tušit, kam to povede.
Jeho první list Soluňanům je prvním dílem křesťanského spisu a ve svém třetím verši vyjadřuje trojici víry, naděje a lásky, které podobně jako mnoho z jeho formulací, formovaly teologický slovník církve. Jeho užívání těchto i jiných pojmů ovlivnilo všechny pozdější mystické autory - gnosis (poznání skrze osobní zkušenost, pistis (víra jako osobní vztah), agapé (božská láska). Z jeho listů psaných malým domácím církvím, na jejichž životě měl vášnivý až vlastnický rodičovský zájem, můžeme usuzovat na jeho složitou náboženskou osobnost. Zdá se, že podobně jako Mojžíš, nebyl charizmatickým řečníkem. Byl plamenný v lásce i ve hněvu. Mohl být něžný, hrubý, odpouštějící i netrpělivý. Jeho 'osten v těle', ať už to bylo cokoli, jej držel v pokoře v jeho energičnosti a jeho naprostém ponoření do zážitku Krista. 'V Kristu' se v pavlovských spisech objevuje 164 krát, vždycky se to týká tohoto života, zatímco fráze 's Kristem' se týká života budoucího.
Stejně jako u ostatních zakladatelů, je linie mezi člověkem a mýtem tenká. Jen zhruba polovina Pavlových listů se nyní považuje za jím napsané. A přece je Pavel větší než jeho osobnost a historická totožnost. Jeho zážitek obrácení je ovšem nejvýše osobní a je popsán víc než jednou v jeho listech a ve Skutcích. Uzemnil jej na tři roky, než mohl v životě pokračovat. Mystický prožitek, který nám ukazuje, je přesahující, ovšem nemůže být oddělen od individuální psýché, v níž se odehrává a může ji přehltit. Pavlův zážitek je 'lehká mystika', ovšem spisy které to inspirovala obsahují látku která byla následně těžena pro různé druhy mystické literatury, včetně temné noci. Pavlova teologie obsahuje nesystematicky jak katafatické (to co můžeme říci o Bohu) tak i apofatické (říká,co nemůžeme říci). Říká nám, že 'v Kristu – hlavě plnost sama se rozhodla v něm přebývat, ' (Kol 1,19) což je důležitý prvek v rozvíjejícím se článku víry o Vtělení. Modlí se také, aby skrze víru mohl bydlet v našich srdcích Kristus v lásce a abychom 'poznali' její úplnost 'přestože je mimo poznání' (Ef 3,17).
Jeho konverze byla pouze počátkem a možná stejně tak zhroucením jeho temné stránky, jako plně mystický moment. Ve 2Kor 12 Pavel odkazuje na zážitek 'zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím – Bůh to ví‘ při němž slyšel ‚nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit.‘ Vykazuje to výrazové podobnosti s židovskou apokalyptickou mystikou, ale je to také jedinečné, především v otevřeně autobiografické podobě. Význam tohoto vyprávění ovšem není v ‚chlubení‘, ale ve zdůraznění, že si lidé o něm vytvářejí úsudek na základě toho, co vidí. Dostal 'do těla osten' aby jej udržoval v pokoře a přes jeho modlitby jej Bůh neodňal. Tak byl držen ve slabosti. Je to slabost, nikoli mystické zážitky, na kterou je pyšný, protože Kristova moc spočívá na slabých a božská moc je plně zřejmá jen v lidské slabosti. 'Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. ' Zde vidíme zásadní zřeknutí se moci, jež je v srdci Kristova tajemství a křesťanského života. Křesťanská mystika se soustředí nikoli na subjektivní zážitek jenž snadno nafukuje ego, ale na Boží dílo v širším prostředí světa a služby druhým.
Tento popis extáze poháněl mnohé následné mystické spisovatele jako Origenes a Ambrož. Pomohl jim pokřesťanštit Platónovu 'theoria' (vidění), která se stala klíčovým křesťanským slovem pro kontemplaci. V umožnění propojení s dřívějšími postavami jako Plotinus to ukazuje jak rozkvétá mezináboženský dialog v mystice, na což bychom neměli zapomínat dnes, kdy se Islám politicky konfrontuje s křesťanským západem. Četba Pavlova popisu duchovní proměny pomohla Řehořovi z Nyssy rozšířit koncept epiktasis, nekonečnost zkušenosti Boha. Pavel učil, že 'tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě' (2Kor 3,18). Kontemplací Vzkříšeného Krista je lidská bytost, jako obraz Boha jak uzdravena, tak i dokonalá. Křesťanští mystikové zdůrazňují prvenství zážitku, ale varují před naoko chytlavými 'zážitky'. Zmrazení pozornosti na rovině individuálního zážitku je duchovní konzumismus. Rozšíření zážitku v čase je víra.
Ještě dva aspekty Pavlovy mystické zkušenosti jež formovaly Církev, by se měly zvýraznit. V první řadě jejich dopad na morální myšlení. Pavlovo obrácení a trvající osvícení v Kristu jej vedlo, aby opustil náboženský zákon jako cestu k napravení lidského údělu. Odhalil osudovou přitažlivost vnímání hříchu jako porušení pravidla, které může zákon napravit. V listu Římanům vnímá Zákon jako řešení zalepením náplastí. Nemůže vykonat radikální operaci potřebnou k uzdravení sebe-odcizení v lidské duši, které je kořenem hříchu. Dosahuje se toho milostí a (a to je úžasná zpráva), kde je hřích, tím více se rozhojní milost. Od milosti už je jen krůček ke vnímání lásky jako prvotní energie modlitby a prohlubování jednoty s Kristem a s druhými. Pro Pavla je vesmírný Kristus vnitřním Kristem. Toto poznání je střízlivým opojením lásky které rozptyluje fantazii. Bernard Lonergan, jezuitský teolog dvacátého století dospěl k víře, že ‚Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán‘ (Řím 5,5), je křesťanským zážitkem.
Laurence Freeman OSB
přel. Jindřich Kotvrda
z archívu týdenní nauky, rok 1, dopis 36