Obojí - učit se meditovat a učit se, čemu nás může meditace naučit, jsou způsoby učení rozdílné od toho, na co jsme zvyklí. Neučíme se nic ‚nového‘ v našem obvyklém chápání novosti. Znovu se učíme čemusi, co jsme v dětství znali a ztratili jsme to dřív, než jsme to mohli zrale začlenit do celku. Odnaučujeme se mnoha věcem, které pro plně rozvinutý život nedostačují. To, co se učíme tímto procesem opakovaného učení a odnaučování je k pochopení příliš přímé a prosté. Lze to chápat jedině ve zkušenosti a skrze zkušenost. Když začínáme, jsme příliš složití a zaměření na sebe a zkušenost. Je ovšem třeba nějaká nauka nejen příkladem (nejlepší nauka), ale také skrze slova a ideje, aby nás držela na cestě a připravovala nás na samotnou ‚mistrovskou zkušenost‘. Dovolte mi pokusit se shrnout tuto nejprostší nauku, podstatné prvky meditace. Dovolte mi začít tím, že nás umístím do souvislostí nejzákladnějších křesťanských nauk Písma. Sv. Pavel zde uvažuje nad potenciálem, který máme na bohatší a plnější život, na život zakořeněný v Božím tajemství.
Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím, aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil `vnitřní člověk´ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží. (Ef 3,14-19)
Je to úžasně výstižný popis poslání, které má každý z nás jako křesťan, jako lidská bytost. Naším posláním a povoláním je dospět k plnosti bytí, jež je plností samotného Boha. Jinými slovy je každý z nás vyzván k neohraničenému, nekonečnému rozvoji cestou víry a lásky opouštěním úzkoprsosti svého ega a vstupováním do neustále se rozpínajícího tajemství Božího vlastního já.
Jedinou vlastností, kterou na začátku potřebujeme, je odvaha. Počátek meditace je jako vrtání ropy v poušti. Povrch je tak suchý a prašný, že musíme mít víru v nálezy geologů slibující, že hluboko v této suché zemi je mocný zdroj energie. Když poprvé začínáme meditovat, nemůžeme očekávat, že se něco stane, že uvidíme nějaké vidění nebo dojdeme k hlubšímu poznání. Nic se však neděje. Vytrvalost v tomto stadiu přes mnoho překážek které naše víra potkává nás vede abychom viděli, že v srdci víry pracuje láska. Pokud vidíme, že nepokračujeme pouze vírou, ale vírou a láskou, pak jsme opravdu začali. Skrze tuto víru v nás v lásce přebývá Kristus. Jeho přebývání je neustálým přátelstvím učitele. Naše počáteční odvaha nás přivedla k nalezení učitele.
A vskutku opravdu právě proto, že se ‚nic neděje‘, si můžete být jisti tím, že jste na správné cestě, na cestě jednoduchosti, chudoby, odevzdání uschopňující druhé. Ježíš nám řekl, že jeho Duch má být objeven v našich srdcích. Meditovat znamená odhalovat tuto pravdu jako přítomnou skutečnost hluboko v sobě, uprostřed svého života. Duch, jehož jsme pozváni odhalovat ve svých srdcích je zdrojem síly obohacující každou stránku a každou součást našeho života. Duch je věčným Duchem života a věrným Duchem lásky. Křesťané jsou povoláni, aby nebyli pouze živí napůl, což také znamená být polomrtvý, ale být naživu plně s dynamem Ducha, s mocí a energií o které mluví sv. Pavel, a které neustále proudí v našich srdcích.
John Main – z ‚Srdce stvoření‘ (The Heart of Creation)
Z archívu týdenní nauky, rok 1, dopis 33
přel. Jindřich Kotvrda