Cesta meditace 2

Minulý týden jsme mluvili o tom, co se nám na naší cestě meditace může stát. Začínáme s nadšením, náš závazek vůči denní praxi roste, ovšem po čase nevyhnutelně potkáme ‚démona akédie‘, jak tento emoční stav nazývali pouštní otcové a matky. Začínáme se cítit znuděně a nepokojně. Cítíme, jako bychom vstupovali do vnitřní pouště. Thomas Merton, když mluvil o této ‚pouštní‘ zkušenosti, říkal: „Jen tehdy, když jsme schopni ‚nechat odejít‘ vše co je uvnitř, všechny touhy vidět, poznat, ochutnat a zakusit Boží útěchu, jen tehdy jsme opravdu schopni pocítit Jeho přítomnost.“

Proto je třeba ‚nechat odejít‘ a tím je ‚pouštní zkušenost‘ zkušeností očistnou. Je to výzva překonávat svoje zaměření na sebe a meditovat bez odměny, bez vědění, kam nás Duch vede, meditovat i přes útoky těchto silných roztržitostí. Pokud přesto vytrváme a věrně usedáme k naší praxi, nakonec prolomíme všechny odpory, a očištěni a posíleni budeme přivedeni k pravému sebepoznání. Takto je poušť také naší cestou do zaslíbené země, jak říká Evagrius, pouštní otec: „Žádný jiný démon není v patách démonu akédie, nýbrž jen stav hlubokého pokoje a nevyjádřitelné radosti, který z tohoto zápasu povstává“.

Tento ‚hluboký pokoj a nevyjádřitelná radost‘ nazývali pouštní otcové ‚apatheia‘, hluboký, neochvějný klid, skutečně uzdravená duše. Věděli, že ‚apatheia‘, neboli ‚čistota srdce‘ je předpokladem pro vstup do ‚Božího království‘, přebývání v Boží přítomnosti.

„Otcové hledali především svoje vlastní já v Kristu. A proto museli naprosto odmítnout falešné formální já vytvořené pod sociálním nutkáním ve ‚světě‘.“ (Thomas Merton)

Naše ‚pravé já v Kristu‘ tedy září, když se utiší proud myšlenek a pocitů, když spadnou masky ega a falešné obrazy sebe sama a jsou očištěny emoce. Pak se poznáváme jako ‚děti Boží‘ stvořené k ‚obrazu a podobě‘ Boží. Tento klid, tato blaženost, tento pokoj a radost je současně dokonalým uvědomováním, super bdělostí. Pak jsme opravdu ‚plně naživu‘.

Z toho plyne závěrečné stadium ‚agape‘, nejvyšší zkušenost ze všeho, zkušenost jednoty s všeobjímající nepodmíněnou Boží láskou. Poznatelný svět forem a konceptů mysli je překročen. Intuitivně poznáváme „Bůh je bez množství a beze vší vnější formy“ a „vidíme zázrak světla našeho ducha a poznání tohoto světla je čímsi nad našeho ducha a přece jeho zdrojem“. (John Main) Překročili jsme všechna rozdělení. Poznáváme, že náš duch je jedno s Duchem. Vstoupili jsme do proudu lásky mezi Stvořitelem a stvořením. Přišli jsme domů.

„Člověk musí být nejprve obnoven sobě samému, aby v sobě mohl vytvořit jakoby stupínek, a odtud mohl povstat a být přinesen k Bohu“ (Sv. Augustin)

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda

Z archívu týdenní nauky, rok 1, dopis 22