Jedna velmi stará definice říká, že modlitba je „pozvedání srdce a mysli k Bohu“. Co je to „mysl“ a co je to „srdce“? Mysl je to, co přemýšlí – co klade otázky, plánuje, co si dělá starosti, spřádá představy. Srdce pak je to, co ví – co miluje. Mysl je orgán poznání, srdce orgán lásky. Mentální vědomí však musí nakonec ustoupit a otevřít se plnějšímu poznání, vědomí srdce. Láska je úplné poznání.
My jsme však byli většinou vedeni pouze k modlitbě na úrovni mysli. Jako děti jsme se naučili opakovat určité modlitby a prosit Boha o to, co my sami nebo druzí lidé potřebují. To je však pouze polovina tajemství modlitby.
Druhou polovinou je modlitba srdce, při níž o Bohu nepřemýšlíme a nerozmlouváme s ním, ani ho o nic neprosíme. Jednoduše s Bohem jsme, s Bohem, který je v nás přítomen v Duchu svatém, jejž nám daroval Ježíš. Duch svatý je láska, vztah lásky, která proudí mezi Otcem a Synem. A právě tohoto Ducha vdechl Ježíš do každého lidského srdce. Meditace je tedy modlitbou srdce, která nás v Duchu svatém spojuje s lidským vědomím Ježíše Krista.
Vždyť ani nevíme, jak se máme modlit, ale Duch sám se modlí v nás. Řím 8,26
Duch svatý v dnešní církvi, zejména od Druhého vatikánského koncilu na počátku 60. let minulého století, nás učí znovu nalézat tento jiný rozměr modlitby:
"Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením, a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti." (2. vatikánský koncil 'Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei Verbum" Kapitola 2,8
Koncilní dokumenty o církvi a liturgii zdůrazňují, že v duchovním životě dnešních křesťanů je třeba rozvíjet „kontemplativní zaměření“. Všichni jsou voláni k plnosti prožitku Krista, ať žijí jakýmkoli způsobem života.
To znamená, že musíme jít dál, nad úroveň mentální modlitby: nejen k Bohu mluvit, přemýšlet o něm, prosit jej za své potřeby. Musíme jít na hlubinu, až tam, kde se v našem srdci modlí Ježíšův duch sám, v hlubokém tichu sjednocení s naším Otcem v Duchu svatém.
Kontemplativní modlitba není výsadou mnichů či mnišek nebo zvláštních mystických typů. Je to rozměr modlitby, k němuž jsme povoláni všichni. Nejde v ní o mimořádné zážitky nebo změněné stavy vědomí. Její podstatou je to, co Tomáš Akvinský nazval „jednoduchým prožitkem pravdy“. William Blake mluvil o potřebě „očistit brány vnímání“, abychom mohli vše vidět takové, jaké to skutečně je: nekonečné.
To vše se týká kontemplativního vědomí, prožívaného v obyčejném životě. A právě meditace nás vede k tomu, co patří k tajemství modlitby v životě každého, kdo hledá plnost bytí.
Z knihy Laurence Freemana, Křesťanská meditace Vaše každodenní praxe, Vyšehrad 2010, přeložila Barbora Hrobařová