Úterý 1. týdne doby postní
Matouš 6: 7-15: Otče náš, jenž jsi v nebesích,
Kapky vody, které visí nejistě zavěšené na spodní straně tenké větve holého stromu jsou blíže obrazu Boha než obrázky, které vymyslíme z trůnů svatyní či z kožených křesel v kanceláři generálního ředitele.
Proč chceme vytvořit Boha tak mocné síly, kterou používá (jak si rádi představujeme) pro zásahy, řízení situací a přinášení věcí, které pohodlně dává svým oblíbencům? Představujeme si, že náš otec v nebi musí sedět na impozantním mocném symbolu, protože nebe je jako salonek první třídy, rychlý silniční pruh či exkluzivní klub. Očekáváte, že v těchto místech najdete to nejlepší vybavení. Podle této představy musí být Bůh nepřístupný a nepoznatelný, protože - stejně jako bohatí, slavní a silní tohoto světa - on musí být chválen a záviděn, obdivován a napodobován z nepřemostitelné vzdálenosti, nastavené mezi obyčejným a božským.
Ale co když byla skutečná podstata a „moc“ Boha vyjádřena ve zcela odlišných lidských metaforách? Co když nebe bylo místo, kde nebyly žádné sociální rozdíly, kde raněný byl mocnější než tyran? Křehkost, něžnost, nevýznamnost, jednoduchá krása spíše než velkolepost? Těžko uvěřit, že právě toto by mohly být symboly, co „Bůh“, sloveso, a nebe, bez-prostorové místo, znamenají. Ale přesto k nám mluví s větší pravdou a zanechávají hlubší dojem. Přináší nás blíže, abychom viděli co je pravda, tím že nám pomáhají vidět věci takové, jaké opravdu jsou, a to ve světě, ve kterém obvykle tkáme iluze úspěchu, aby zakryly náš strach a nejistot.
Ve dni vyváženém dvěma pákami ranní a večerní meditace, silné, pravé nuance života vyhrávají nad návyky fantazie. V postních dnech, když duch sebekontroly a opatrné pozornosti k detailům, ostří naše vnímání a jemní naši úzkost, Bůh a nebe sestupují dolů na zem.
S láskou
Laurence Freeman