Velký pátek

Přes všechna zdání to není moc dobrý den. Tak jak porozumět tradici, která tento pátek nazývá dobrým? (Velký pátek je v angličtině Good Friday - Dobrý pátek) Ne proto, že to, co se stalo dnes (triumf nespravedlnosti, soudní vražda nevinného) bylo dobré. Ne proto, že lidstvo promeškalo příležitost být změněno jedním z jejich vlastních, který předběhl svou dobu (o světelné roky). Je dobrý kvůli tomu, co nakonec vyplynulo z kolektivního selhání přijmout zprávu tohoto muže (těm, kteří ho viděli očima víry), který ji ztělesnil.

Když zemře někdo, koho jsme milovali, nebo když umře velký duchovní umělec, kým Ježíš byl, se cítíme zraněni tím, co je ztraceno. Představujeme si všechny události, u kterých už nebude s námi; trpíme ztrátou jeho jedinečné účasti v našem životě, tím jak nás obohatil, a nyní v nás zanechal mít pocit, že jsme polomrtví.

Smrt má tento účinek. Ale časem, jak se trauma smutku redukuje, a my zjistíme, že jsme znovu zapojeni do životních výzev, navzdory nám samým, objevujeme, že nepřítomnost není jen šedou prázdnotou, nad kterou jsme přemýšleli. Je to nový a prostornější rozměr života, bez ohledu na bolest, ve které je fyzická a psychologická přítomnost chybějícího člověka zvnitřněna. Tato chybějící přítomnost sytí vědomí. Odhaluje duchovno podivně pozvedajícím způsobem.

Avšak smrt je vždy velkým narušovatelem. Rozbíjí veškerý stereotyp. V čase kdy žijeme v režimu autopilota čekáme, zda se přihodí něco nového - často v zoufalství, že se tak nestane.

Pilát byl překvapen, že ukřižovaný Ježíš zemřel tak brzy. Smyslem trestu smrti je co nejdelší odstrašující účinek. Nicméně na hlubší úrovni smyslu není Ježíšovo utrpení hlavním zdrojem dnešního dobrého vlivu. My nejsme spaseni, uzdraveni, proměněni, osvobozeni od iluzí utrpením, ale láskou, která nám byla ukázána někým, kdo se nebál milovat Boha celou svou bytostí: protože křesťanská víra jde tak daleko, aby řekla, že jeho já bylo jedno s Bohem.

Nyní jsme také viděli vnitřní práci hříchu - strach, krutost, nepravdivost, závislost na moci. Fasády civilizace byly odhaleny a závoj náboženského institucionalismu spojeného s mocí byl roztržen vedví. Když vidíme život očima soucitného ukřižovaného, nikdy už nic nevidíme stejně. Staré podvody, pokrytectví, skryté obavy poškozují všechny vztahy tím, že je oslabí.

Jsme na kousky, ale ne zničeni. Místo starých ubíjejících rutin se formuje nový způsob bytí. Je ještě brzy vidět tento nový život. Ale už je počat skrze smrt, v lůně země, očekávající jeho zrození, připraven zahájit svůj proměňující růst mezi námi.