Pondělí 1. týdne doby postní
Matouš 25: 31-36: žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne.
Můžete učit soucitu? Můžete ho ovládat? Po několika šokujících, těžko uvěřitelných případech brutality vůči bezbranným a starším v ústavní péči, byly zavedeny vzdělávací kurzy a přísnější pravidla. Někdo něco dělá. (Po katastrofě říkáme „někdo by s tím měl něco dělat“).
Možná, že školení a předpisy pomáhají prosazovat základní princip – že bychom přinejmenším neměli způsobovat škodu ostatním. Ale soucit je víc než chování. Je to způsob, jak věci dělat. Především je to zdroj, ze kterého plyne konání vůči sobě i vůči ostatním. Zdrojem soucitu není nic menšího než pravé já, to neredukovatelné „já“ ve kterém je ego plně vstřebáno, a proto je neviditelné a nevrhá žádný stín.
Když konání plyne z toho nezeměpisného místa čiré totožnosti, netrápí ho, jak vypadá či jestli je dobré či zlé v očích ostatních. Soucit je čiré konání vycházející z čistoty srdce. Je unášen směrem k ostatním silou štědrosti, která je příliš úplná a příliš naplňující, aby se strachovala, jestli dostane něco na oplátku.
Zní to jako meditace? Ano, protože to je meditace. Protože, když pravé já je ve hře, cokoli, co je myšleno a uděláno, je formou meditace. Do té doby se musíme učit a naučit zůstat soustředěnými a jednoduchými. Musíme si uvědomit, když se zapomeneme. Říkat mantru z celého srdce, velkoryse, čistě, začíná orientovat celého člověka v tomto nesobeckém směru. Mění to v tomto směru všechno. Meditace nám umožňuje být soucitnými, protože je soucitná.
S láskou
Laurence Freeman