Středa 5. týdne doby postní

Prázdnota, stejně jako chudoba, má negativní význam. Avšak v duchu paradoxu jsou tyto termíny používány mnoha tradicemi moudrosti, aby naznačili cestu k plnosti a transcendentnímu bohatství.

Klíčovým slovem, které se vztahuje k tajemství Krista je kenoze či “vyprazdňování”. Bylo nám řečeno, že se Ježíš “vyprázdnil” nebo že “stal se ničím”. To se vztahuje především k mukám v posledních dnech života, které jsou popsány jak nejzazší akt služby - užívá metafory otroka či služebníka, který nemá svou vlastní identitu, ale je cele jino-středný. Zároveň to vykresluje někoho, kdo se stará o druhého, kdo si s láskou vybral dát druhého na první místo. Psychologicky to někdy vyvolává poplašné signály pro moderní lidi, ale teologicky to otevírá okno do nejhlubšího tajemství.

Prázdnota (šúnjata v buddhismu) odkazuje méně k této cestě, která se vztahuje k druhým, ale je v ní stále nezbytný prvek soucitu. “Žádné já” spíše odkazuje na základní povahu všeho. Nic pak má nezávislou či trvalou existenci. To se odráží v Ježíšových blahoslavenstvích, kde volá po chudobě, či chudobě ducha. Zní to jako strádání či postižený stav. Ale pokud, jak říká, je to přímá cesta do království, pak je vpravdě chápáno, že to znamená odpoutat se, vzdát se, nechat jít.

Tyto myšlenky mohou znít abstraktně pro někoho, kdo nemedituje či neuvažuje na smyslem svých životních zkušeností. Smysl povstává skrze propojení. Meditace je univerzální cestou ke smyslu, protože (další paradox přidán na seznam) samota, do které vstupujeme během meditace, otevírá realitu naší základní propojenosti. Začíná to pocitem spojení s naším já, jak překonáváme iluze oddělenosti a utrpení, které to přináší. Ale to je teprve začátek.

Přesně tak, jak tyto obecné pravdy vypovídají v příběhu našeho života (stejně jako v životě Ježíše), tak i přispívají k jedinečnosti naší existence. Tato jedinečnost lidské existence je rovněž základem lásky a spravedlnosti. Milujeme druhé, protože jsou unikátní a jejich jedinečnost nějak rezonuje s naší vlastní. Spravedlnost jedná s každým případem, s každou osobou, na základě jejich jedinečných zásluh. Veškerá láska je samota proměněná ve společenství.

V případě příběhu o Ježíši se to dotýká nejen těch jedinců, které miluje, jeho rodiny a přátel, ale i nás - "nás", což znamená všech, kteří někdy žili nebo žít budou.

Jakkoli rádi odkládáme takové přemýšlení, smrt je rovněž nepostradatelným prvkem ve smyslu života. Umožňuje nám vidět, že každý životní příběh, jakkoli nepatrný ve smyslu systému moci a bohatství světa, je dramatem. Správně uctívaná, každá lidská bytost a její unikátní příběh, tedy rozvíjí kosmické tajemství.