Pátek 4. týdne doby postní

Nakonec očišťování dveří vnímání vede k čistotě srdce a k naplnění veškerého vědomého vnímání ve vizi Boha.

Každý stupeň vnímání (nemohou být spočítány) je dveřmi do dalšího. Pokud dosáhneme určitou úroveň bdělosti (např. v pokoji a jasnosti mysli či bdění bez představ), může nás to svádět si myslet, že jsme dosáhli konce cesty. Avšak Bůh, do jehož cesty jsme postaveni, je nekonečně prostý. Dorazit tedy vždy znamená vyrazit znovu.

Na naší cestě meditace, toto vysvětluje učení o neustálém odříkávání mantry a o akceptování toho, že si “neurčujeme, kdy ji přestaneme odříkávat”. Ačkoli to neznamená, jak se toho někteří mohou bát, když to poprvé slyší, že jsme odsouzeni k doživotnímu trestu monotónního a mechanického odříkávání. Přesně naopak, věrná praxe otevírá cestu. Mantra sama je jako ledoborec razící cestu k hlubším a jemnějším úrovním vnímání.

Stejně tak je mantra recitována jemněji a pozorněji, se stupněm jemnosti příslušné úrovně, ke které jsme vedeni. John Main popisoval tuto činnost mantry jako šplhání na horu. Čím výš vyšplháme, tím je tato mantra slyšet méně, jakoby z údolí pod námi; ale jakmile upadneme do dřívějších úrovní rozptýlenosti či neklidu, tak v odříkání či naslouchání pokračujeme.

Občas to může vést k naprostému tichu, které znamená, že necháváme odejít sebe-uvědomění i pozorování svého já. V tom smyslu jsme pak za zkušeností, protože zkušenost v běžném slova smyslu je vždy to, jak si něco pamatujeme či popisujeme, ale již to není plně přítomné. Mnoho lidí, kteří si pamatují dobrou zkušenost touží po jejím návratu a neustále litují její ztráty. Často právě to, co si pamatují, a nazývají to zkušeností, je diametrálně odlišné od toho, co se vlastně stalo.

To je žitím v minulosti. Ale podstatou kontemplativního vědomí je vstřebat a začlenit minulost, a pak se pohybovat ještě dále, ještě hlouběji do přítomné chvíle. Skutečné očišťování našich progresivních úrovní vědomí, které je tím, co znamená růst, přináší pokrok tím, že se dotýká a vrhá otevřeně hluboké jádro svého bytí do jeskyně, do propasti našeho srdce.

Vše dobré, co se týká našeho lidství, očekává osvobození a naplnění. Na této úrovni bytí podstupujeme proměnu, která nemůže být pozorována, protože je zároveň vně i uvnitř nás. Často jsme si vědomi vnitřní změny tím, že vnímáme novou sílu odpuštění, pravdivosti a soucitu v našem každodenním životě. Toto ovoce ducha poukazuje na vnitřní změnu, kterou však nemůžeme pozorovat. Aniž bychom se o to snažili, uvědomujeme si to v tichu čistého srdce (bez úsilí či kontroly z naší strany).

Pak vidíme Boha, ale bez toho, abychom ho někam řadili, se svobodou ducha. To je modlitba, a je to i odpověď na všechny formy modliteb.