Středa 4. týdne doby postní

William Blake řekl, že pokud bychom dokázali očistit dveře našeho vnímání, uviděli bychom vše tak, jak to je: nekonečné. “Neboť člověk se uzavřel, dokud neuvidí všechny věci skrze úzké štěrbiny jeho jeskyně.”

Vždycky je lákavé si myslet, že řešení existuje mimo nás. Ostatní, kteří se na selhání podíleli pak mohou být obviněni z problému. Pomalu se učíme skrze život, že nemůžeme změnit ani svět, ani jiné lidi, dokud nezměníme sami sebe. Je velmi nepříjemné, že se jedná o univerzální zákon, ale nedá se obejít.

Jedním z pokusů, jak uniknout osobní proměně, je myslet si, že můžeme vyčistit dveře našeho vnímání tak, že vezmeme někoho z venku a dáme ho dovnitř. Lidé mají vztah s alkoholem po deset miliónů let, a pak toto umění produkce vylepšili - asi před deseti tisíci roky. Současná epidemie drogově závislých pouze potvrzuje, jak snadno nacházíme únik z bolestného vnímání reality skrze externí prostředky. Nicméně každý závislý člověk i alkoholik vám potvrdí, že tento pokus (o únik) totálně selhal.

Chceme-li vidět věci tak, jak skutečně jsou, musíme vyčistit schopnosti našeho vnímání, které nám umožňuje znát sebe takové, jací skutečně jsme. Existuje mnoho schopností, stejně jako je zde mnoho rozměrů vědomí v říších fyzických, duševních a duchovních. Propriocepce nebo kinestéze jsou lékařské termíny pro jedny z těchto schopností, které jsou snad vnímáním, které nejvíce považujeme za samozřejmé. Je to smysl, kterým vnímáme pozici a pohyb našeho těla. Například i s očima zavřenýma víme, kde je naše levá a pravá ruka a co dělají. Zároveň tímto smyslem vnímáme, zda jsme v rovnováze. Atleti jsou dobrými subjekty pro vědeckou studii této formy vnímání.

Praktikujeme to (a očišťujeme) při každé meditaci, když si v pár momentech uvědomujeme naše tělo a jeho pozici. Sedíme vzpřímeně, nehybně, s krkem vyrovnaným, a s rukama v pozici, prostě “pohodlně a relaxovaně”? Tento intuitivní odškrtávací seznam se časem může stát naší druhou přirozeností s tím, jak pravidelně cvičíme, a zakotvuje meditaci v úžasu samotného vnímání. Tedy to, že si můžeme být vědomi nás samých v tom nejprostším a nejnaléhavějším způsobu nám připomíná, že jsme vnímavé bytosti, tedy nejen stresovaní, úzkostliví, nespokojení či stěžující si jednotlivci. Pozornost na pár okamžiků, vůči naší pozici, nám ukazuje cestu ven z jeskyně, ve které, jak říká Blake, jsme se uvěznili.

Jakkoli paradoxně to může zní, tato nejzákladnější schopnost sebe-uvědomění, vnímání naší fyzické reality, započíná cestu k jino-střednosti. Je to, chcete-li, základní bdělá pozornost, a jakkoli je praktikována, přináší svůj vlastní druh přínosů. Pokud se ale nechceme zaseknout v sebe-uvědomění, a chceme-li vychutnávat ovoce sebepoznání, potřebujeme učinit další krok. Proto meditujeme, a proto to někteří z nás ještě podporují tradičními činnostmi v době postní, které čistí naši vnímavost.