Pozornost a odpoutání
Hlavními vlastnostmi nezbytnými pro meditaci jsou 'pozornost' a 'odpoutání'. Tyto vlastnosti se zdají být opačnými, ale vlastně se doplňují. Potřebujeme vědět, kdy "je třeba se starat a kdy se nestarat." (T.S. Eliot - Popeleční středa). Je třeba se pečlivě a věrně zaměřit na svoji mantru a dočasně nechat za sebou svoje myšlenky a starosti.
Tyto vlastnosti pak zase přetékají do našeho každodenního života. Je třeba vědět, kdy je důležité zaměřit svou pozornost na něco, co možná věci změní a kdy ignorovat to, co je nevyhnutelné. Tak se naučíme přijímat život takový, jaký je, a ne takový, jaký bychom jej chtěli mít. Učíme se být nepřipoutáni ke svým názorům na to, jak by věci měly být. A pomalu se učíme opouštět. Tak potom objevujeme, že jsme si jenom mysleli, že to, čeho se vzdáváme, jsme opravdu potřebovali nebo chtěli.
V hloubkové studii křesťanského myšlení Meditace na Tarot, kterou mi doporučil P. Bede Griffiths OSB se používá základní mystéria tarotových karet jako archetypy, kolem nichž přemýšlí anonymní autor nad hlubokými vhledy do křesťanské duchovnosti. Je tam jasné odlišení mezi 'nezaujatým soustředěním' t.j. 'soustředěním bez úsilí' a 'zaujatým soustředěním', 'soustředěním s úsilím'.
"Jak mnich ponořený do modlitby, tak i rozzuřený býk, jsou soustředěni. Jeden je ovšem v pokoji kontemplace, zatímco druhý je unášen zuřivostí. Silné vášně se tedy uskutečňují jako vysoký stupeň koncentrace... není to ovšem záležitost soustředění, ale spíše posedlosti... Pravé soustředění je svobodným skutkem ve světle a pokoji. Předpokládá nezaujatou a odpoutanou vůli."
"Zaujaté soustředění předpokládá úsilí vůle. Když žádáte děti, aby se soustředily, zamračí čelo a tělo je viditelně napjaté. Nezaujaté soustředění je bez úsilí a je v něm hravý prvek. Dítě zabrané do hry zapomíná na vše ostatní. Když je zavoláno, ani neslyší svoje jméno. Je třeba právě tento hravý přístup, jenž nám dovolí přijmout to, co existuje, osvobodí nás od roztržitosti a sjednotí naši mysl, pomůže nám plně zaostřit na to, co je před námi.
Paulo Coelho v prologu své knihy 'Rukověť bojovníka světla' příběhem nádherně ilustruje rozdíl mezi soustředěním a pozorností bez úsilí:
'Moudrá a krásná žena navrhne chlapci, aby navštívil chrám. On tento chrám nemůže vůbec najít. Když se ptá okolních rybářů, řeknou mu, že chrám se potopil do moře po zemětřesení před dávnými časy a jedině jeho zvony lze někdy slyšet. Chlapec se posadí na pláž a velmi úporně se snaží tyto zvony slyšet, ovšem bez úspěchu. Ztratí zájem o vše ostatní, cele se ponoří do úsilí slyšet. A navíc, nyní sní o nalezení skrytého pokladu pod vlnami. Pomalu vypne všechny přírodní zvuky kolem sebe, ve své touze se upne na objevení chrámu a jeho bohatství, ovšem marně. Nakonec se rozhodne vzdát to. Kráčí k oceánu, aby se rozloučil. Ještě jednou se podíval na svět přírody kolem sebe a protože už se nestaral o zvony, mohl se zase usmát nad krásou křiku racků, hučením moře a větrem vanoucím v palmách. Zdálky uslyšel zvuk hry přátel a těšil se, že opět začne svoje dětské hry. Chlapec byl šťastný, jak jen dítě může být, a pocítil vděčnost za to, že je naživu. A pak, protože poslouchal moře a racky, vítr v palmách a hlasy přátel při hře, uslyšel také první zvon. A pak další. A další, až ke své veliké radosti slyšel znít všechny zvony potopeného chrámu.'
Bez úsilí, bez námahy, bez úsilí čehokoli dosáhnout, přijetím toho, co je, slyšíme ticho a stáváme se tichem: "Hudba slyšená tak hluboce, že není vůbec slyšet, hudbou jsi ovšem ty, zatímco hudba trvá." (T.S. Eliot). Jedině přijetí sebe sama, včetně svých myšlenek a všeho kolem vede do ticha a ticho zase vede k poznání opravdové skutečnosti a pravdy o našem vlastním bytí.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda