Filozofie věků
Základem zdůvodnění meditace jsou předpoklady Filozofie věků, společného jádra všech velkých světových náboženství a filozofií. Dokonce ji v zárodku nacházíme v dřívějších náboženstvích. Německý filozof Leibniz toto spojení vytvořil a Aldous Huxley ve své knize Věčná filozofie přesvědčivě dokázal jeho existenci. Matthew Fox ve své knize Jedna řeka, mnoho studní rozšířil pole vzájemné interakce mezi tradicemi moudrosti. Bede Griffiths vysvětluje tuto společnou nauku následovně: "Když lidská mysl dosáhne určitého bodu zkušenosti, přichází k témuž pochopení, a v tom spočívá Filozofie věků."
Podstatnou pro platnost meditace je důvěra vyjádřená ve Filozofii věků, že existuje Poslední Skutečnost, jenž je jak imanentní ve stvoření, tak rovněž i transcendentní (přesažná). Skutečnost, kterou můžeme obsáhnout smysly, je ukotvena v této všepronikající Skutečnosti a je jí udržována v bytí. Zásadní vlastností této Skutečnosti je, že nemůže být dosažena či vyjádřená myšlenkami nebo obrazy t.j. rozumovou myslí. Je nepochopitelná a nevyslovitelná, a přece se jí můžeme zkušeností dotknout. Existuje cosi v hlubším věčném já lidské bytosti, mimo osobní ego, co je podobné či shodné i s touto Poslední Skutečností. Je to základ našeho individuálního bytí, ale i bytí ostatních, i celku stvoření. Právě tam jsme všichni jedním. Jsme součástí všeobjímající pavučiny života. Přestože jsme zdánlivě na povrchu odpojeni, všichni jsme studnami napojenými na tentýž zdroj
Může to vypadat jako pojetí obtížně přijatelné. Není však nepodobné situaci, na niž narazili kvantoví fyzici, když si uvědomili kvantové Pole, jež zakládá a udržuje veškerou hmotu. Jak mystici, tak i kvantoví fyzici užili obraz pole, aby popsali skutečnost, s níž se zkušenostně dostali do kontaktu. Mistr Eckhart řekl už ve 14 století: "Duše je polem." Je to jeden z mnoha způsobů, jak poznatky kvantové fyziky odrážejí záznamy mystiků. Tyto podobnosti poskytují další podporu myšlence Filozofie věků.
Jsme-li na duchovní cestě, můžeme si uvědomit různé roviny vědomí a poznávat svou duchovní přirozenost skrze zážitek. Pak se naše energetické bytí začne rozeznívat podobnou energií Božského Pole, a díky duchovní disciplíně se dostáváme stále víc a víc do stejného ladění. Tak se s pomocí Boží milosti stáváme celistvými, vyváženými a harmonickými.
Můžeme si představit 'pád' v křesťanské teologii také v tomto pohybu kolem pólu vědomí. Otcové rané církve, Origenes, pak Evagrius, pouštní otcové a později mistr Eckhart tvrdí, že je náš duch věčný - původně jsme byli jedno s Božstvím. Byli jsme čistým intuitivním vědomím. Jak vysvětluje Origenes, pak byla učiněna volba opustit tento čistý stav bytí - skutek neposlušnosti vůči Bohu. Proč se tak stalo, nikdo jasně nevysvětlil. Origenes to nazývá "přesycením" či "nedbalostí". V jeho teologii to neudělalo jedině čisté vědomí Kristovo, které zůstalo ve sjednocení. Pak jsme se stali vtělenými, dostali jsme tělo a duši - sídlo emocí -, ovšem podrželi jsme si svoje původní intuitivní vědomí, vrchol duše, ducha.
Snad právě v tom spočívá význam 'prvotní viny'. Volbou odvratu od Božského stavu a tedy vtěleného bytí, na sebe přijímáme nevyhnutelný důsledek: padáme z vyšší roviny vědomí do té nechápavější. Není to ovšem trest, nýbrž příležitost s vestavěnými limity: dostáváme potřebu přežití, kterou na této materiální rovině potřebujeme, ale také volbu nepřipoutat se k materiální rovině 'ego' a jeho potřeby přežití, nýbrž pamatovat si svůj Božský původ pomocí duchovní disciplíny.
Sv. Pavel popsal hřích také těmito termíny: "Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj" (Řím 8,5-6) Nemohl tak Pavel načrtávat rozdíl mezi různými úrovněmi vědomí? Nižší přirozeností mohl mínit puzení 'ego'. Mohl postavit do kontrastu přitažlivost 'ego' a 'pravého já'.
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda