Vliv sv. Pavla
Vliv sv. Pavla na pouštní mnichy nelze podceňovat. Byl pro ně 'Apoštolem'. Tento postoj částečně vysvětluje sv. Marek, učedník jak Petra, tak i Pavla, který přišel do Alexandrie a dokonce se tam stal biskupem. Nesmíme ale podcenit vliv listů sv. Pavla, napsaných mezi roky 50 a 57 našeho letopočtu, několik desetiletí před napsáním samotných evangelií, na první společenství 'následovníků té Cesty', jak byli na počátku křesťané nazýváni.
Kdo je sv. Pavel? Narodil se v Tarsu v diaspoře pod jménem Šavel mezi lety 5 a 10 našeho letopočtu. Byl to Žid, současně však římský občan. Ve věku kolem dvaceti let přišel do Jeruzaléma, aby studoval Zákon se známým rabínem Gamalielem. Vzděláním byl tedy farizej. Jeho spisy ukazují, že dobře znal řecky a taktéž nežidovské kultury. Nejprve pomáhal s pronásledováním křesťanů, byl svědkem ukamenování Štěpána kolem roku 32 našeho letopočtu. Pak měl ovšem na cestě do Damašku silný zážitek obrácení, jež proměnilo jeho život a změnil si jméno na Pavel. Pak strávil tři roky v Arábii, pravděpodobně v samotě, aby se snažil pochopit význam svého vidění a budoucího životního poslání. Následně přišel do Jeruzaléma k setkání s Petrem a Jakubem, aby vysvětlil a obhájil svoje povolání rozšířit nauku k pohanům. Pochopitelně jeho motivům stát se 'apoštolem pohanů' nedůvěřovali a považovali jej za nevěrného svým židovským kořenům. S ostatními učedníky měl neustále obtížný vztah a mnohokrát přišel do Jeruzaléma, aby se s nimi radil. Cestování jej mezi jiným přivedlo na Kypr, do Sýrie, Korintu, Efezu a Říma. Vydělával si na živobytí jako výrobce stanů. V Efezu byl zajat a ve vězení zůstal mezi lety 54-58 našeho letopočtu, a pak byl vzat do Říma, kde byl uvězněn na dva roky 61-63 a nakonec byl sťat v roce 64 n.l. za vlády císaře Nerona.
Sv. Pavel tedy nebyl původně Apoštolem a říká se o něm, že nikdy osobně Ježíše nepotkal. Přesto byl jeho vliv a autorita mezi prvními křesťany značná, založená hlavně na jeho vizionářském zážitku Ježíše na cestě do Damašku. Tato vize světla byla základem pro Pavlův následný život a nauku. Je to také důvodem, proč mluví mystickými pojmy o vzkříšeném Kristu, spíše než o historickém Ježíši, a proč sotvakdy cituje Ježíšova slova přímo. To Pavel sám zdůrazňuje v první kapitole listu Galaťanům: „Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli... zjevil mi sám Ježíš Kristus.“ (1,11-12)
Laurence Freeman OSB ve své kapitole o sv. Janovi a sv. Pavlovi v knize Cesta k srdci říká: „Sv. Pavel představuje jinou řeku, která teče ze stejného zdroje víry ve vzkříšení a dále ke křesťanskému mystickému ústí. Někdy bývá považován za skutečného zakladatele křesťanství. To není neopodstatněný názor, bereme-li do úvahy vliv, který měl na všechny prvky dalšího vývoje křesťanství, jeho vášeň pro organizaci společenství a prosazení pravé víry.... Když ovšem říkáme, že formoval budoucí podobu křesťanství, neznamená to, že by sesadil Ježíše, ale to, že podobně jako my, jej neznal 'podle těla' (2Kor 5,16). Popisuje Ježíše jako Žida, odkazuje se k poslední večeři, ukřižování a vzkříšení, jeho pozornost je ovšem pevně upřena k novému a rozvíjejícímu se Kristovu Tělu, jímž je církev a k vnitřnímu přebývání Ducha Kristova, 'mysli Kristovy' v lidském srdci.
Pavel, jak jsme se s ním setkali ve čteních v našich kostelích není příliš laskavým člověkem, protože zní tak dogmaticky a je tak přesvědčen o správnosti své vášně „pro organizaci společenství a prosazení pravé víry....“ Je třeba mít na paměti, že etický důraz toho, co dnes slyšíme v kostele, je jeho morální nauka malým skupinách prvotních 'následovníků té Cesty'. A navíc ne vše jsou jeho vlastní slova, protože jen sedm z jeho třinácti listů jsou dnes považovány většinou odborníků za jím napsané. A ještě k tomu byla ze čtení v církvi otrhána jeho mystická nauka. Právě to je hledisko, které nejvíce oslovovalo Origena a ostatní učitele raného křesťanství, včetně origenovských mnichů Evagria a Kasiána. Když mluví o svém vidění, zdůrazňuje potřebu celkové proměny vědomí, jež vede k umožnění jednoty s Božským skrze Krista, protože „Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,5) Důraz je neustále kladen na jednotu s Božstvím skrze Krista: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20) a na skutečnost, že je to opravdu možné pro nás pro všechny: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši.“ (Fil 2,5)
Nauka sv. Pavla byla zásadní nejen pro pouštní otce a matky, ale také pro Johna Maina: „Sv. Pavel nebyl jen pouhým teoretikem... Byl silně přesvědčen o tom, že ústřední skutečností křesťanské víry je poslání Ježíšova Ducha. Naše víra vlastně žije právě proto, že živý Boží Duch přebývá v nás a dává nový život našim smrtelným tělům. Nejdůležitějším záměrem křesťanské meditace je umožnit Boží tajemné a tiché přítomnosti uvnitř nás, aby se stávala stále více nejen skutečností, ale skutečností v našem životě. Dovolit jí stát se tou skutečností dávající význam, podobu a cíl všemu co konáme a všemu, co jsme.“ (Slovo do ticha).
John Main zdůrazňuje, že meditace/modlitba vede k nezbytné proměně našeho vědomí, po které volal sv. Pavel, když si pamatujeme, že i my jsme 'děti Boží'. (Jan 1,12-13)
Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda