Poslušnost, obrácení a stabilita

Hlavním důvodem, proč žili poustevníci v poušti, byla jejich intenzívní touha následovat Ježíšův způsob života a nauku, a tak vstoupit do 'Božího království', žít v Boží Přítomnosti. Z jeho příkladu poznali, že je to možné jedině skrze hlubokou vnitřní tichou modlitbu. Aby toho dosáhli, museli opustit všechno sobecké myšlení, jejich slovy 'očistit svoje vášně', aby tak mohli dojít 'čistoty srdce'. Bez opuštění egocentrických myšlenek a obrácení se dovnitř, byla považována čistá modlitba za nemožnou: „Jeden z otců řekl: 'Podobně jako nemůžete spatřit svoji tvář v rozbouřené vodě, nemůže duše, pokud není vyprázdněna od cizích myšlenek, odrážet Boha v kontemplaci.“ Slovy Thomase Mertona: „Otcové hledali především svoje vlastní pravé já v Kristu. Aby to uskutečnili, museli úplně odvrhnout falešné formální já, utvořené ve 'světě' pod sociálním nátlakem.“

'Očišťování vášní' bylo nahlíženo skrze zápas s 'démony'. Dnes bychom vysvětlovali 'zápas s démony' psychologickými pojmy – jak to dělá Thomas Merton – jako pokus pochopit škodlivé pohnutky zraněného 'ega' – 'démony,' jako negativní energie a nenaplněné psychologické potřeby. I my musíme čelit a přiznat rány ega a jejich následné, často škodlivé jednání dříve, než se můžeme stát celistvými a „vidět Skutečnost takovou, jaká je, nekonečnou.“ (William Blake) Tyto energie jsou velmi silné, a tak nepřekvapuje, že byly v těch dobách tyto síly personifikovány jako 'démoni'. Navíc v té době existovala silná víra jak v anděly, tak v démony.

Podmínky povzbuzující duchovní růst byly nádherně vystiženy sv. Benediktem o století později v jeho pravidlech: 'Poslušnost, Obrácení a Stabilita'. I když se to nezdá, tyto tři postoje jsou pro nás na naší cestě stále důležité. Podívejme se na ně blíže.

Prvním zásadním postojem je obrácení. Často je na začátku duchovní cesty náhlý hluboký duchovní vhled, záblesk širší dimenze. Otcové rané církve to nazývali momentem 'obrácení' nebo 'metanoia', bystrá změna srdce a mysli. Ta umožňuje, aby paměť našeho pravého 'já' vystoupila na hladinu a umožnila nám přestoupit práh mezi rozdílnými úrovněmi vnímání. To nás pak povzbuzuje k hluboké tiché modlitbě. Když opustíme myšlenky, obrazy a fantazie, bude pro nás možné zakusit skutečnost, jež obklopuje tu každodenní, v níž žijeme svůj život. Tato zvýšená vnímavost nás uvědomuje o našem zásadním propojení s Bohem a náš život se stává životem naprosté vydanosti Bohu, kdy vidíme Boha ve všech věcech a ve všech lidech.

Druhým postojem je poslušnost. V poušti byla poslušnost k Abba nebo Amma prvořadou. Přirozená autorita Abba a Amma byla založena na jejich moudrosti, výsledku jejich vlastní prožívané zkušenosti hluboké modlitby. Pokud jde o poslušnost, překážku kterou pro nás dnes poslušnost představuje, můžeme přeskočit jen když pochopíme, že poslušnost znamená opravdu 'záměrně naslouchat'. Ti, kdo se chtěli stát poustevníky museli především pečlivě naslouchat Božímu slovu, jak je slyšeli v Písmu, zvláště v přikázáních ve formě blahoslavenství, a tyto měli učinit pravidlem života. Pak museli pečlivě naslouchat svému Abba či Amma, duchovním vůdcům jejichž moudrost a soucit je podporoval a držel. Potřebovali opustit svoji vlastní vůli a zanechat za sebou svoje individuální touhy ega, aby byli otevření vůči naslouchání Boží vůli. Ruku v ruce s poslušností jde postoj pokory. Společně vedou ke dvěma hlavním ctnostem zmíněným v Blahoslavenstvích: nejen čistota srdce, svoboda od sobeckých tužeb, ale také chudoba ducha ve smyslu 'vím, že Boha potřebuji'.

I my potřebujeme pečlivě naslouchat skutečnému významu Písma. A opět je zde nedocenitelná disciplína benediktinské tradice lectio divina. I my potřebujeme pečlivě naslouchat nauce a vedení Johna Maina OSB a Laurence Freemana OSB. I my potřebujeme opustit svoje egocentrické myšlenky a opřít se o intuici, naše Boží vedení, 'tichý, hlásek klidu'.

A nakonec se v následujícím výroku zdůrazňuje stabilita: „Bratr ve Skétách přišel požádat o slovo Abba Mojžíše. Stařec mu řekl: „Jdi a posaď se ve své cele a cela tě naučí všemu.“ Důraz kladený na stabilitu měl poustevníkům pomoci snížit jejich vrozený tělesný a mentální nepokoj. To, že bylo toto pravidlo stability pro poustevníky výzvou, poznáváme ze zpráv, že mnozí cestovali od osady k osadě. Byl to všeobecný problém, který nebyl zrovna chválen, jak vidíme z výroku Amma Synkletiké: „Pokud jsi v klášteře (komunitě mnichů), nechoď na jiné místo, to by ti mohlo velmi škodit. Jako pták opouštějící vejce na nichž seděl způsobí, že se mláďata nevylíhnou, právě tak poustevníci či poustevnice ochladnou a jejich víra umírá, putují – li z místa na místo.“ Ctnost stability pro nás také znamená zakořenění ve společenství, zakořenění v modlitbě/meditaci, na duchovní cestě, ale především zakořenění v Bohu.

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda