Úterý Svatého týdne

V dnešním evangeliu (Jan 13:21-38) popisuje sv. Jan diskuzi zrádce, který se zúčastnil Poslední večeře. Potřebujeme si připomenout tuto temnou stranu příběhu, pokud chceme-li rozpoznat světlo, které vysvitne na konci příběhu. Znepokojuje nás stejně jako Jago, zkorumpovaný zrádce v Shakespearově Othellu, i pozorovatele této hry. Na konci, poté co zničí svého mistra, je Jago odhalen a zatracen, ale odmítá vysvětlit své motivy. Pouze říká: „O nic mě nežádejte. Co víte, víte. Od tohoto času už nikdy neřeknu ani slovo.“ Chceme-li znát smysl, musíme se podívat hlouběji než na pouhé motivy. Pravda tohoto tajemství se nedá nalézt ve vysvětlení.

V dnešním čtení z Izajáše je nám připomínáno ztotožnění Ježíše s dávným prorokem, jasně archetypální postavou trpícího služebníka a zraněného lékaře. Izajáš říká:

„(...) daleké národy, dávejte pozor!
Hospodin mě povolal z života mateřského;
od nitra mé matky připomínal moje jméno."

Tajemství, které hledáme, je vždy o našem původu. Kdo jsem? To znamená: Odkud pocházím? A teprve tehdy „proč?“. Ale právě tak jako naše odpověď (týkající se našeho původu) leží v před-lingvistickým stavem, před tím než jsme se narodili, tak i otázka smyslu leží v tichu, které následuje po jazyku.

Stejně jako náš příběh, i ten Ježíšův vstupuje do času s jeho početím a narozením, s jeho tělem, které bylo formováno v lůně, a pak bylo porozeno do světa. Ten samý příběh, jako náš, končí s jeho posledním výdechem a pohřbem, kdy byl vložen zpět do lůna matky země. V žádné tradici víry není tělo více důležité. Je pravdou, že západní křesťanští moralisté často dávají tělu velmi podřadné hodnocení. Bylo plné pokušení a nucení. To jsou rozpory vůči ideálu svatosti, které byli samy o sobě daleko odsunuty z vize celistvosti, protože andělský, beztělesný stav se zdál vyšší.

Existovaly výjimky což jakoukoli teologii vtělení činí nevyhnutelným. Puritánský, gnostický impuls v křesťanství, by nikdy nemohl cele zhanobit tělo. Ježíš byl vzkříšen „s tělem“. „A kdyby mi i kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha,“. Andělé byly blízko Bohu, ale my byly více jako Bůh, „protože my měli tělo“. A tak to bylo i s Ježíšem. I v něm Bůh plakal, byl unavený, netrpělivý, pil víno a miloval, byl zrazen a trpěl

Jiné tradice moudrosti berou tělo vážněji - jako nástroj duchovního rozvoje. Jóga, Tai Chi, Tantra mají praktickou, na tělo zaměřenou moudrost, kterou křesťanská spiritualita obvykle podhodnocuje. Ale asijské tradice, zatímco si také představují nějaký druh proměny, tíhnou k pohledu na tělo jako na obal, prostředek, celek, který se rozpouští zpět do jeho elementů. Ježíšovo tělo se vyvinulo v Tělo Krista. Vyvinulo se skrze vzkříšení, které nám odhalilo tělesný osud každého z nás. Máme duchovní tělo, na které se můžeme těšit. Ale jak říká Teilhard de Chardin: „duch je zářivou záležitostí“. Budeme zářit a budeme ztělesněni na věky.

To zní dobře. Ale pak, kdo to ví jistě, dokud to sami nevíme? Zatím uvažujeme o Ježíšovi jako o tělesném člověku: jako my, zakotvený ve světě a v přítomném okamžiku skrze proměnlivé tělo, které nepracuje jako stroj, a které je vždy naším prostředníkem s nejhlubší podstatou skutečnosti.