Všímavost (mindfulness) – nedílná součást meditace

Během posledních týdnů jsme prozkoumávali jak byla všímavost vyučována již křesťanským otcem církve Evagriem ve 4. století. Ukázal, že je nedílnou součástí naší duchovní cesty. Vnímal ji jako cestu k 'očištění emocí', aby se jim vrátila jejich původní, Bohem darovaná podstata. Zdůrazňoval, že pokud si neuvědomujeme způsob, jímž se naše emoce pokřivily našimi ovlivněnými zážitky a způsobily rány na srdci, našem povrchovém vjemu sebe samých, pak si ani neuvědomíme, že nás následné negativní energie, naši 'démoni,' zaslepují vůči opravdové skutečnosti sebe sama, druhých, i samotného Boha. Takto nám budou bránit v růstu a konečné proměně v lidskou bytost 'plně žijící.'

Mnozí lidé začínají se všímavostí v naší sekulární společnosti, protože snižuje stress – zhoubu naší doby – a proto zvyšuje pocit blahobytu a harmonie se sebou i s druhými. Život na pracovišti se uvolňuje a harmonizuje. Z téhož důvodu před několika málo lety získala meditace velkou popularitu a média se jí velmi zabývala. Kvůli zasazení meditace do duchovní tradice, se ovšem pozornost posunula směrem ke všímavosti, protože se předpokládá, že je od náboženství svobodná. Je však zajímavé, že Jon Kabat-Zinn, první zastánce všímavosti tuto praxi objevil v buddhistické tradici, kterou následoval, a zjistil, že mnoho jeho pacientů by z této praxe mělo prospěch, ale asi je odrazovala její otevřený náboženský původ.

Když jsme pozorní a uznáváme vše, co se v našem těle a mysli děje, pak vytváříme vzdálenost mezi zážitkem a sebou samými. Naše pocity a myšlenky nás již nezaplavují, a přestáváme se s nimi ztotožňovat. Brzy si uvědomíme, že máme smyslové vjemy, pocity, emoce a myšlenky, ale nejsme našimi pocity a našimi myšlenkami. Jsme čímsi mnohem více, než jsou ony. A právě hledání tohoto 'více' pak často vede k hledání duchovních cest, k objevu zbytku tvého bytí, tvého duchovního bytí, tvého spojení s Boží Skutečností.

Sledováním Evagriovy nauky jsme se naučili, že modlitba je nejdůležitější součástí duchovní cesty. Prvním krokem je “Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.” (Mt 6,33) Naším úmyslem při meditaci, stejně jako bylo úmyslem pouštních otců a matek, je tedy zážitek Boží přítomnosti, Nebeského Království. A naše cesta k němu je umožněna věnováním pozornosti soustředěně namířené na naše modlitební slovo, na naši mantru. Takto uskutečňujeme opuštění svých myšlenek, aniž by nás chytily do pasti minulosti nebo budoucnosti.

Slyšeli jsme ale také, jak Evagrius zdůrazňuje, že v denním životě pak následuje druhá praxe. Evagrius nás povzbuzuje, abychom pozornosti posílené zaměřením na naši mantru pak dovolili vrhnout světlo na vše, co se děje v nás a kolem nás. Nejprve zvýrazní uvědomění našeho vlastního bytí, smyslových vjemů, pocitů, které, jak vidíme, vedou k převládajícím emocím, myšlenkám a činnosti. Pak se to přelije do uvědomování si ostatních, kteří mají podobné problémy jako vy, a rozšiřuje to vaši schopnost empatie a soucitu. To se pak rozšíří na celé naše prostředí. Tato láskyplná pozornost nás pak automaticky spojí s Bohem, který je Láska, a v meditaci jsme schopni “vstoupit do proudění lásky mezi Otcem a Synem,” jak to vyjadřuje John Main.

Je paradoxem, že proto, abychom byli schopni odejmout svoji pozornost ze sebe, abychom v meditaci 'svoje já zanechali za sebou', máme v době, kdy nemeditujeme, v každodenním životě, nejprve upřít svoji plnou pozornost na to, co máme opustit a přesáhnout – svoje 'ego', povrchové já. Toto 'ego' máme nejprve plně pochopit, jinak nás bude blokovat v duchovním růstu a bude překážet proměně v člověka, jakým nás Bůh zamýšlí. Pokud neděláme tuto praxi, výsledkem bude, že budeme vědomí jen napůl, a budeme žít v ovlivněných myšlenkách minulosti nebo budoucnosti, spíše než v přítomném okamžiku. Druzí lidé, naše prostředí a dokonce Bůh budou zapomenuti. John Main zdůrazňuje důležitost bytí v přítomném okamžiku: “Ježíš nám říká, že není nic horšího, než být poloprobuzení..... Když se stáváme cele přítomnými v tomto okamžiku...vstupujeme do věčného Božího Nyní.

V Písmu velmi jasně stojí, že Ježíš si byl plně vědom, kým je v jeho celistvosti a plně všímavým a přítomným vůči ostatním a svému prostředí. Zaznamenává lilie na poli, vrabce a potřebné lidi: člověka slepého od narození, Zachea na stromě a mrzáka u rybníka. Toto uvědomění všech a všeho kolem něj pak prostupuje jeho nauku a tak nás povzbuzuje, abychom dělali totéž. Toto zaostření na přítomnost, na Teď a Tady, je podstatnou součástí praxe všímavosti ať už světského nebo duchovního způsobu. Obojí je prospěšné pro zvýšení našeho uvědomění sebe samých, druhých lidí a našeho prostředí a pomáhá nám žít ve světě, ve kterém se nacházíme a nakládat s problémy jimž čelíme. Všímavost v duchovním prostředí nás ovšem pak vede dále po cestě, protože nám dává na vědomí celek našeho bytí/vědomí a dovoluje nám zakoušet naše neporušitelné pouto s Bohem, které uděluje vedení, význam a cíl našeho života.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda