Čtvrtek po 3. neděli postní

Jeden čínský stařec, který pravidelně meditoval, mi jednou řekl, že i v této pozdní fázi jeho života byl občas trápen tím, co nazýval „strachuplné myšlenky“. Přicházeli z jeho minulosti, ale i v přítomnosti je cítil jako velmi silné. Snad se týkaly jeho zdraví, pocitu viny za to, co udělal špatně, či strach ze selhání, odmítnutí nebo odhalení. Tyto myšlenky by ho zaplavili, ale od doby co medituje, jsou méně schopné ho přemoci.

Vzpomněl jsem si na zkušenost, kterou jsem měl jako dospívající, kdy jsem se často ráno budil svěží a s prázdnou hlavou. Ale během sekundy nebo dvou (kdy jsem si vědomě připomněl kdo a kde jsem, a co musím ten den udělat) jsem ucítil pevný, těžký, temný uzel rostoucí v mé hrudi. Nedá se říct, že by to byla fyzická bolest, ale klidně by se jí mohla stát. Ignoroval jsem to, vstal z postele a pak, poměrně rychle, má aktivita zatlačila tento uzel dál do jeho skryté nory.

Ten starý, meditující člověk, mi řekl, jak se jeho strachuplné myšlenky pravidelně vychrlili ze svých temných míst během meditace. Řekl by, že říkal mantru tak věrně jak jen mohl skrze tyto bouře. Pociťoval že to není „dobrá meditace“, ale zároveň věděl, že dělá vše co může. Věděl, že tento strach je iluzorní; ale přesto byl tak rušivý a on se bál účinku strachu na něj, že by se mohl stát nezvládnutelný. Po meditaci znovu nabyl svobody a často se mu v mysli formovala tato myšlenka: „Je tak dobré se vracet do reality“.

Samaritánská žena u studny to možná pocítila, po její konfrontaci se strachem a hněvem, který promítala na Ježíše a na zbytek světa na začátku jejího střetnutí s ním. Na konci příběhu znovu nabyla své místo v komunitě její vesnice a znovu objevila zdroj vnitřní svobody, aby ostatním bezděčně dávala něco dobrého, s čím se setkala a o čemž věděla, že mohla sdílet. Ježíš to nazývá živou vodou vyvěrající z nitra.

Před pár dny v Bonnevaux jsem se procházel po okolí s nějakými návštěvníky. Navštívili jsme dva prameny, každý na jedné straně pozemku, které jsem shledal jako velmi svatá a čirá místa. Na každém z nich, země byla kolem dokola vyhloubená, aby umožnila pramenu čisté vody plynout z nějakého tajného a tajemného místa hluboko v zemi. Možná to bylo vykonáno mnichy z dvanáctého století, kteří sem přišli postavit svůj klášter, ale také je možné, že to bylo vyhloubeno již dříve, neznámými obyvateli země. Prameny jsou bezčasé. Vždy přítomné, konstantní a nové. Uzdravují zranění minulosti.

Francouzsky „pramen“ se řekne stejně jako „zdroj“.