Středa po 3. neděli postní

Nebezpečím duchovní cesty je zahleděnost do sebe, příliš časté a příliš velké přemýšlení o svém vlastním postupu, úspěchu či selhání. To je naše základní forma bdělosti. Těžko můžeme někomu pomoci, když vidíme svět jako solární systém, který kolem nás obíhá, jako kolem slunce. V příležitostech, když jsme z tohoto vykoupeni a stáváme se jino-střednými, často nevíme co se stalo. Když se později díváme zpět na štěstí a mír, který nám to přineslo, nevzpomínáme si, že to bylo kvůli faktu, že jsme na chvilku mimovolně přestali být tak zpropadeně sebestřední.

Je snadné zkusit zopakovat podmínky, které nás vedli k tomuto štěstí (člověk, místo, požitek) nevnímajíc základní podmínku nesobeckosti, která to vše způsobila. Štěstí, když si ho vybavíme jako minulou událost, je viděno jako následek příčiny. Ve skutečnosti je štěstí přítomné neustále a je zapříčiňuje výsledky. Doba postní nám umožňuje vidět, že toto tajemství štěstí a dynamika duchovní cesty jsou jedno a to samé. To je tak zřejmé tajemství, že bychom jej místo toho měli nazývat „mystérium“. Pokud to budeme považovat za „tajemství“, budeme hledat kód, heslo, klíč či ezoterický trik, který nás k němu dovede. Když ho budeme vidět jako mystérium, uvědomíme si, že nám stačí vstoupit a neohlížet se zpět. Postní doba je právě tímto odhodlaným krokem skrze portál mystéria.

Diadochus, kterého jsme rozebírali na začátku doby postní, toto chápal v termínech lásky k druhým. Protože „láska“ má pro nás tak mnoho významů a podtónů, budeme ji prostě nazývat věnováním ryzí (to jest nesobecké) pozornosti druhým. Diadochus říká, že když zakoušíme lásku Boha v její plnosti, začínáme milovat druhé s vnímavostí, která povstává přímo z naší duchovní dimenze. Někdy, když lidé meditují poprvé, s důvěrou a dětským způsobem, bez požadavků či očekávání, padací dveře se v nich otevřou, a oni spadnou do zkušenosti, o které dříve neměli ani tušení, a kterou nedokáží popsat. Jen velmi zřídka to nazvou láskou, protože je to tak rozdílné od toho, co si představují pod pojmem láska. Ale ve skutečnosti je to bohatá a obohacující láska Boha ve středu a ve zdroji našeho bytí.

Dotýkat se (nebo být dotýkán) touto láskou, i když jen na okamžik, spustí probíhající konverzi. Hlavním efektem je, že to cítíme napříč všemi vztahy. Diadochus říká, že nová kvalita pozornosti, kterou přinášíme do našich vztahů, je láska, o které mluví Písmo. Přátelství, které běžně zakoušíme, je poměrně křehké. Zrady, zklamání, nedůvěra či závist, mohou otřást či zlomit ta nejlepší z nich. Ale pokud tato bohatá láska v nás byla probuzena, jsme schopnější přežít i vztah, který zasáhne bouře. „Když je člověk duchovně probuzen, dokonce i když ho něco irituje, pouta lásky nejsou rozpuštěna; znovu-oživí v sobě teplo Boží lásky, rychle se zotaví, a s velkou radostí hledá lásku bližního, i když mu bylo vážně ukřivděno nebo byl uražen.“

Včera jsme viděli, že duchovní umění života není o síle vůle. Odpouštění, uzdravování a znovu-obnovování vztahů také není o tom, být nadlidsky odpoutaný a svatý. Je to přirozená reakce pro každého, kdo se napil z hlubokého pramenu lásky v nitru. Můžeme to popsat jako rozšířená schopnost věnovat pozornost. Ve skutečnosti je to ale víc: větší schopnost milovat. Nebo jak říká Diadochus: „Sladkost Boží naprosto stráví hořkost hádky“.