Jedna z milostí doby postní je šance růst v sebepoznání skrze relativně nízko-rizikové cvičení vůle. Například tím, že jste se před dvěma týdny rozhodli se něčeho vzdát, něco nechat jít, víc se modlit, nebo se modlit věrněji. Pokud jste vojákem, nebude pro vás žádný problém tento režim dodržet. Pokud nejste, budete mít pravděpodobně slabší vůli. Tedy můžete se snadno rozviklat a spadnout. Je to o tom, jak se s tím poperete, což je právě příležitost pro hlubší sebepoznání.
Největší morální krizí pravděpodobně není to, jestli ve slabé chvilce podlehnete a dáte si sklenku vína, dezert či vynecháte denní četbu – tedy pokud to byla vybraná asketická cvičení. Záleží spíše na tom, jak se vypořádáte se selháním vůle, a zda začnete znovu.
Jeden mladý člověk, praktikující meditaci, který má velmi moderní (a zdravě bezvinný) přístup k disciplíně, mi toto názorně ukázal. Silně věří v meditaci a ví, jak moc mu pomáhá na všech úrovních, a vidí jak (skrze denní disciplínu) milost staví na přirozenosti. Byl jsem překvapen, když mi řekl, že týden vynechal. Ptal jsem se proč. Řekl mi, že se svou meditací bojoval, protože se nemohl zbavit svého očekávání, požadavků a testování svého pokroku. To ho táhlo zpět. Věděl, že by to měl hodit za hlavu, ale nemohl. Věděl, že meditace je o odpoutání, tak se rozhodl praktikovat odpoutání od meditace – na týden. Myslel, že to byla skvělá myšlenka, a naštěstí pro něj se zdá, že byla. Pouštní otcové říkali, že bychom si neměli z osvobozování od vášní udělat vášeň.
Nejprve prožil velmi obtížný týden bez meditace, který ho naučil, jak potřebný a nádherný je to dar. Cítil jak se staré vzorce úzkosti a podrážděnosti vrací zpět a pocit propojenosti slábl na všech frontách. Tento pocit propojenosti je u každého člověka mírou smyslu života. Povstává ze spojení mezi povrchem a hlubším já, ze spojení s těmi, co jsou nám blízko a těmi, které potkáváme jako cizí či dokonce jako nepřátele. Po tomto týdnu neklidu se rozhodl pokračovat v meditaci a zjistil, jak doufal, že ji nyní může praktikovat s odpoutaností a s menší úzkostí, která se týkala měření výsledků.
John Main se také vzdal meditace v plném proudu, třebaže to bylo z jiných důvodů a na delší dobu. Uposlechl radu novic-mistra, který nechápal tento způsob modlitby. Ale když se pak k meditaci vrátil díky objevení její vlastní tradice, řekl, že se k meditaci vrátil dle Božího plánu, ne dle vlastního.
Tyto příklady poukazují k otázce na tělo, skrze velmi konkrétní osobnosti a okolnosti, které jsou spíše naučeny než napodobovány. Tedy toto je otázkou jakékoli duchovní cesty: Kdo (opravdu) jsem? A tato otázka je osvětlena naší zkušeností touhy a vůlí, kterou obvykle ztotožňujeme se svobodou. Opravdu je svoboda v tom, dělat co chceme? Tedy otázka "Kdo jsem" rovněž znamená: Co znamená být svobodný? V prozkoumávání tohoto budeme pokračovat po zbytek 3. týdne doby postní.
(Když upadneme, proč nezačneme znovu?)