Důležitost věnování pozornosti smyslovým vjemům a pocitům

Věda nám dala na vědomí, že jsme nádherně uceleným a propojeným energetickým systémem, plně propojeným se širším celkem kosmu. A přesto žijeme jako bychom končili na hranicích své kůže, nezávisle a odděleni od ostatních a od prostředí. I uvnitř této vnější membrány vidíme sebe samé jako utvořené z oddělených dílů: těla, mysli a …. ducha – někdy naprosto ignorovaného. A nejen to, máme také silnou tendenci zhodnotit pouze jeden díl a popřít jakoukoli důležitost jiného. Výsledkem je fragmentace a nerovnováha. Je třeba si uvědomit, co děláme a začít přijímat to, že všechna naše hlediska mají stejnou hodnotu a formují neporušitelný celek. Na jisté úrovni víme, že tělo, mysl a duch jsou různými aspekty našeho celkového bytí a jsou tedy těsně spojeny a navzájem se ovlivňují – naše tělo odráží stav naší mysli a naši propojenost s naším duchem a naopak.

Dostali jsme fyzické tělo, jež nám dovoluje na této materiální rovině fungovat. Zapomínáme ovšem, že naše smyslové vjemy, naše pocity, naše emoce jsou toho také součástí. Naše kultura ještě klade velký důraz na mysl, jen na naše mentální procesy, a říkali nám, že máme ignorovat smyslová vnímání a pocity vedoucí k emocím. To vše bylo považováno za 'iracionální' a tedy nehodné naší pozornosti. A právě zde ' všímavost' (mindfulness), která nyní v naší době byla znovu objevena – i když je to starý žák mnoha kultur včetně křesťanské – užitečně přispívá našim životům.

Naše smysly by neměly být potlačovány, protože jsou naší první interakcí na prostředí, v němž se nacházíme. Na fyzické rovině: jak často věnujeme pozornost větru ve svých vlasech, slunci na své tváři, cestě, kterou světlo vstupuje do místnosti, nebo si hraje na listech stromu u našeho okna a zvuku větru a dešti ve stromech? Jak často ignorujeme nádheru, kterou lze kolem najít nejen na vesnici, ale i v rušném městě? Jak často ignorujeme první vjemy něčeho, co není zrovna správné?

Tyto smyslové vjemy ovšem nevyvolávají pouze fyzickou reakci, možná duchovní reakci vděčnosti a úžasu, ale také emocionální reakci. O tento aspekt se Evagrius zajímal nejvíce. V díle Praktikos jej slyšíme jak říká: „Asketický život (život založený na praxi tiché, hluboké modlitby) je duchovní metodou k očišťování afektivní (citové) části duše.“ Prvním krokem na duchovní stezce je uvědomovat si svoje smyslové vjemy a raději přiznávat než ignorovat pocity, které je doprovázejí. Jakmile si uvědomíme smyslový vjem, těsně následovaný pocitem, měli bychom se zeptat sebe samých, odkud to přichází, na jaké podmíněné vzpomínky to ťuká? Takto máme příležitost 'očistit svoje emoce,' osvobodit je od předchozího podmínění založeného na předchozích zážitcích a zakoušených 'nenaplněných potřebách'. Pocity jsou myšlenky v našem těle předtím, než dáme slovní formu jim a jejich smyslu. Když svoje smyslové vjemy, pocity a emoce ignorujeme, když nad nimi nepřemýšlíme, žijeme pouze napůl. Když tyto emoce zůstávají neprozkoumávány, získávají na síle a stávají se tužbami a myšlenkami. Nevědomě nás vedou k nezastavitelné činnosti, možná dobré, ale často špatné.

Emoce jsou podstatné v prohlubování našich zážitků, ale je třeba být bdělí v souvislosti s jejich zdrojem. Toto uvědomění – s duchovní intuitivní podporou – nám pomůže je pochopit ještě předtím než přijaly definitivní podobu určitých tužeb a myšlenek a jejich následných činnostech. Naše touhy a myšlenky představují jeden aspekt našeho stvořeného bytí, naše 'ego' které je pomíjivé a podléhá soustavné změně. Bez 'všímavosti' (mindfulness) a jasného uvědomování ega, může ego blokovat přístup k duchovní části našeho bytí a působit, že se vrháme do automatických reakcí.

To je tedy nevyhnutelný řetěz událostí, jak jej předkládá Evagrius: smyslové vjemy se odvolávají na pocity, ať už podmíněné nebo svobodné; tyto pocity pak vedou k silným emocím a touhám, jak pozitivním, tak negativním, verbalizovaným v myšlení. Jakmile dosáhneme toto stadium, převedeme tyto myšlenky do činů. Evagrius je nazval silnými touhami/myšlenkami, a pokud jsou negativní a nezkoumané, 'démony', protože mohou mít 'démonickou' moc nad našimi vjemy a činnostmi, když si nejsme vědomi jejich původu v našem podmínění výchovou a zraněnosti.

„Pokud si některý mnich (meditující) přeje některého z dravějších démonů (myšlenek) poměřit... ať neustále pečlivě hlídá svoje myšlenky. Ať pozoruje jejich intenzitu … a následuje je, když povstávají a padají. Ať dobře zaznamenává spletitost svých myšlenek... démonů (tužeb) které je působí a povahu jejich spojení. Pak ať od Krista žádá vysvětlení údajů, které pozoroval.“

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda