Evagrius, učitel kontemplace

Evagria jsme potkali při několika příležitostech, protože je nejdůležitějším raně křesťanským učitelem kontemplace. Byl silně ovlivněn naukou Origena a Řehoře Nysského, zakladatele hesychastské tradice. Byl učitelem Jana Kasiána a tak skrze něj ovlivnil sv. Benedikta a Johna Maina.

Dvě jeho nejdůležitější knihy, stále dostupné v angličtině, jsou především Kapituly o modlitbě následované spisem Praktikos, kde jasně popisuje stádia a obtíže na duchovní cestě a dává praktické rady všem, kdo to s kontemplativní modlitbou myslí vážně. Jeho nauka je vyjádřována v krátkých větách, povzbuzujících k pozornému zamyšlení. Vypadají velmi podobně jako koany zenové tradice – Thomas Merton nazýval Evagria 'zenovým mistrem'. Mnohé výroky znějí pro naše uši velmi buddhisticky, přestože byl plně nasměrován na Krista.

Přestože byl kovaný v Písmu svatém, a žil svůj život na jeho základě, zdůrazňoval, že nestačí žít morálním životem: „Důsledky zachovávání přikázání k uzdravení sil duše nestačí – musejí být doplněny kontemplativní činností a tato činnost musí proniknout k Duchu.“ A pokud následujete jeho radu: „Když se modlíte ve vší pravdě, narazíte na hluboký pocit důvěrnosti. Pak s vámi budou kráčet andělé a osvětlovat vám smysl stvořených věcí.“ Modlitba je tedy na prvním místě, pak osvícení z daru milosti.

Modlitba byla základem všeho, čemu učil, jak říká jeho variace na Ježíšův výrok: „Jdi, prodej svůj majetek a daruj chudým a vezmi svůj kříž, aby ses mohl modlit bez roztržitostí.“ Pro Evagria je modlitba především terapií vedoucí k plnosti bytí, jednotě s Bohem a harmonii s ostatními. Díky Evagriově vlastní zkušenosti pádu do pokušení v normálním světě, a rovněž jeho zkušenosti v poušti, získal hluboký psychologický vhled do fungování lidské mysli, jak jsme od něj slyšeli: „Asketický život je duchovní metodou očišťování emocionální strany duše“. ('Asketický' zde znamená život založený na praxi meditace vedoucí do hluboké kontemplativní modlitby.) Byl velmi obdivován a mnozí mniši jej vyhledávali jako duchovního otce, Abba.

Prvním problémem na který poukazuje, je ten, který je nám důvěrně známý a setkali jsme se s ním dříve: naše myšlenky. Pokud neopustíme svoje myšlenky, je modlitba obtížná, ovšem „Pokud se láhev nechá chvíli stát, kal klesá ke dnu a voda se stává čistou a průzračnou. Podobně, naše srdce pokud se uklidní a zvykne si na hluboký klid, pak může odrážet Boha.“

Ještě předtím než následujeme jeho radu a sledujeme svoje myšlenky (které nazýval 'vášněmi'), přitahuje naši pozornost ke zdroji z něhož plynou myšlenky, totiž smyslové vjemy, pocity a emoce. To je pravá 'všímavost' (mindfulness), uvědomovat si, co se děje v naší mysli a našem těle. Během modlitby je celá naše pozornost zaměřena na naše slovo, ovšem vždycky nedržíme v mysli pouze svoji mantru, nýbrž také zaznamenáváme všechny procházející počitky, pocity, emoce a myšlenky, které poletují v naší mysli. Počátečním bodem jsou smysly: „Vášně si navykly na to, že jsou rozvířeny smysly.“ Pak následuje tato příčinná sekvence: smyslové vjemy vyvolávají pocity, potěšení z pocitů vedou zase k touhám, k myšlenkám, pak k jednání: „Cokoli člověk miluje, po tom bude toužit celou svou silou. Po čem touží, to se snaží udržet... jsou to právě pocity, které rodí touhu.“

Nejpříhodnější příklad smyslových vjemů coby příčiny nejprve pocitů a pak touhy, se odehrává v první knize Proustova mistrovského díla A la Recherche du Temps Perdu (Hledání ztraceného času). Jedno odpoledne je unaven, deprimován a namočí sušenku 'petite madeleine' do svého čaje. Jakmile ji ochutná, jeho celou bytostí proudí intenzivní pocit radosti. Pak je zaplaven myšlenkami na svoje dětství. Touha povstává, aby uchvátila jeho čas a následující činností je napsání mistrovského díla. To je pak nevyhnutelný řetěz událostí, jak jej předkládá Evagrius, který zdůrazňuje, že si musíme uvědomovat smyslové vjemy, pocity a touhy, než se rozšíří a vyšperkují myšlenky, které pak nevyhnutelně povedou k jednání, někdy nevhodnému. V případě Prousta přinesl silný pocit nostalgie umělecké dílo. Pro některé z nás jsou bohužel důsledkem nepatřičné automatické citové reakce.

Evagrius proto doporučuje neustálou pozornost/všímavost nejen vůči vlastním smyslovým vjemům, pocitům, emocem a touhám, ale také vůči našim myšlenkám, zvláště těm zapouzdřeným vzpomínkám se silným citovým obsahem, snům, strachům a fantaziím. Potřebujeme si uvědomovat, že náš vnitřní emoční stav se odrazí na vnějších okolnostech, jež vytváříme.

Příští týden obdržíme od tohoto raně křesťanského učitele všímavosti a meditativní/kontemplativní modlitby ze 4. století více.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda