Lidské hledání smyslu
Hledání smyslu tvořilo důležitý prvek lidského bytí vždycky. Zdá se ale, že pátrání se stalo v naší době naléhavějším. Navzdory nové vizi vesmíru viděného očima kvantových fyziků a moderních kosmologů, v němž je lidstvo intimně zapojeno do toho, co se ve vesmíru děje – prokázalo se, že naše vědomí hraje nedílnou součást – jsme mnozí z nás ještě zachyceni ve vizi vesmíru Descartese a Newtona. Jejich pohled vykreslil lidstvo jako izolované a nesmyslné, spíše odtažené pozorovatele 'hodinářského vesmíru' který nepotřeboval náš vklad nebo zapojení. Tento pohled, v němž jsme sami, nevýznamní v nestarajícím se vesmíru byl zhoršen pocitem některých lidí, že Boží obraz, jak se v tradičních náboženství kreslí, v našem moderním a vědeckém světě nedává smysl. To může mít za důsledek pocit ještě větší osamělosti, chybění životní podpory, a to může vést k depresi, nebo na druhé straně té samé mince, k násilí. A navíc, naše uvědomění raných citových a sociálních vtisků které formují náš obraz, chování a přístup ke světu, nám působí pocit ještě bezmocnějších automatů s 'bezhlavými' reakcemi, a ten přispívá tomuto pocitu nesmyslnosti. Dokonce se můžeme cítit neschopní změny, prožíváme sebe sama jako vězně svého minulého podmínění, vězně svých vlastních nenaplněných potřeb, tj. vězně 'ega'. My se ale změnit můžeme. Připouštím, že nikoli svoje okolnosti. Ale ať už jsou jakkoli obtížné, můžeme se rozhodnout změnit svůj přístup k těmto okolnostem: máme volbu nereagovat obvyklým způsobem; můžeme opustit vězení, kterým se může minulost zdát.
Zde je velkým darem meditace se svým důrazem na opouštění myšlenek a obrazů, s pomocí našeho modlitebního slova, naší mantry. Obraz Boha již není důležitý, co si o Bohu myslíme už není důležité, duchovní zkušenost je ale rovnocenná. Závazek pravidelné meditace otevírá hlubší, vnitřnější, intuitivní způsob poznání prodchnutého smyslem, často nazývaným 'okem srdce'. Je to poznání, jež je spíše moudrostí než znalostí. Pak v tichu jasně slyšíme pobídky vnitřního hlasu 'já', spíše než tlachajícího povrchu 'ega'. 'Já' nás vyzývá, abychom 'vzali na sebe svůj kříž' a pomáhá egu vyrůst v jeho náhledech, a tak umožňuje potřebné změny a integraci celku našeho bytí. Můžeme se prolomit skrze svoje naučené odpovědi ke svobodě přítomného okamžiku. Volba, svobodná tvořivá odpověď, je možná. Jakmile si to uvědomíme, jsme o několik kroků blíže k uvolnění pout, jež nás na povrchu svazují.
Naše pravé 'já' se svým napojením na Božství je naším zdrojem a silou, nesoucím se sebou jak moudrost, tak i soucit. Pak znovu odhalujeme smysl života, který jsme ztratili ze zřetele. Nemluvím o všeobecném smyslu života pro každého. Každý máme svůj, individuální smysl. V křesťanství existuje silná tradice pojmu 'povolání' a 'určení' – jsme voláni 'jménem'. (Izaiáš) Každý z nás je jedinečný a zvláštní. 'Volání' vypadá jakoby znamenalo cosi velikého, udělat něco vyjímečného, ale může to prostě znamenat být povolán být tím, kým opravdu jsme, tam kde jsme: například dobrý rodič nebo přítel zmocňující druhé k růstu.
Meditace se svým důrazem na věnování pozornosti naší mantře, nám umožňuje odejmout pozornost ze sebe samých, našich potřeb a tužeb a obrátit se nejenom k Božství, ale také k našim bližním. Jak jiný by pak svět byl? Poslouchejte Thomase Mertona: „Pak jako bych náhle uviděl skrytou krásu jejich srdcí, hlubinu jejich srdcí, kam nemůže dosáhnout ani hřích, ani touha, ani sebepoznání, jádro jejich skutečnosti, osobnost, kterou je každý v očích Božích. Kdyby se jen mohli vidět tak, jak opravdu jsou. Kéž bychom mohli takto vidět jeden druhého stále. Pak by už nebyla válka, ani nenávist, ani krutost, ani hrabivost.“
Přeji vám všem velmi naplňující a radostný Nový rok!
Kim Nataraja