Poslední překážka
Jednou z nejobtížnějších překážek, kterou je třeba na duchovní cestě odstranit, je styl náboženské výchovy, kterou jsme obdrželi v dětství. Pokud jsme byli vychováni v denominaci s důrazem na ústní modlitby a čtení Písma, pak možná cítíme, že cokoli jiného, zvláště meditace, není opravdu křesťanskou modlitbou. Slyšíme hlas 'ega': 'Takhle jsem se modlit neučil!' I když je vůči této změně způsobu modlitby otevřeno stále více lidí, někteří se možná stále cítí nepohodlně, protože nekráčejí po cestě své rodiny a přátel.
Jiným hlediskem tohoto podmínění jsou naše zděděné obrazy Boha. Dívali jsme se na ně už dříve, ale představují vůči našemu duchovnímu pokroku takovou překážku, že stojí za to je prozkoumávat trochu více. Často jsou produktem našeho raného dětství spojeného s našimi postoji zvláště k rodičům a učitelům. Bůh Otec, Ježíšův obraz mohou vytvořit dosti vysokou překážku, pokud náš vlastní otec chyběl, byl velmi kritický, netrpělivý či zneužíval. Tento obraz nám nedává důvěru potřebnou k opouštění a vstupu do ticha. Nejenže se může Bůh zdát kýmsi, koho je třeba se bát a jemuž je třeba se vyhnout, ale i náš sebeobraz může být obrazem bytosti naprosto nehodné Boží pozornosti. Obraz Boha jako Matky, mocný praobraz (archetyp), může být pro některé přitažlivý, ale pro jiné může představovat podobné odpory. Pokud je tvým obrazem Boha soudce, nakolik pohodlně se můžeš cítit při vstupu do jeho přítomnosti? Stává se kýmsi, komu je třeba se vyhýbat spíše než se k němu vztahovat. Mnoho z nás neseme velké břemeno vnímané viny. Proč bychom tedy chtěli vejít do ticha, abychom byli v jeho přítomnosti? Proč bychom chtěli být v pozici, ve které můžeme být souzeni a zavrženi?
Toto jsou pouze obrazy, nikoli skutečnost. Kniha Genesis nám říká, že jsme byli utvořeni „k obrazu a podobě Boha:“ Ovšem místo abychom to chápali tak, že máme Boží obraz a podobu v sobě, bereme to doslova, a tvoříme naopak Boha ke svému podmíněnému obrazu a podobě. Otec prvotní církve Klement z Alexandrie břitce řekl ve druhém století: „Většina lidí je uzavřena ve svém smrtelném těle jako hlemýžď ve své slupce, stočeni jako ježci ve svých nutkáních. Formují svoji představu o Božím požehnání tak, že berou sebe sama za vzor.“ Prvotní církev považovala za rouhání, když někdo pro Boha používal jméno, protože každé jméno nebo obraz by Boha ponížil a omezil. Klement z Alexandrie řekl: „Pojem čistého bytí je nejblíže, jak se člověk může k Bohu dostat.... Je nevyslovitelný, nad jakoukoli řeč, nad jakýkoli koncept, nad jakoukoli myšlenku.“
I když víme, že nemůžeme obsáhnout to, co je Boží slovy a myšlenkami, pořád se nám zdá celkově obtížné se vztahovat k čemusi 'nepojmenovatelnému, nevyslovitelnému a neohraničenému'. Lidský mozek pracuje především skrze obrazy. Tak je utvořen, a to je v pořádku, pokud si pamatujeme, že Bůh je mnohem větší než naše obrazy a díváme se za obrazy, do Skutečnosti, na niž poukazují. Pokud se staneme 'agnostiky' nebo dokonce 'ateisty', je to často reakce na naši výchovu v raném dětství – je to náš obraz Boha, který už není smysluplný.
Máme tendenci zacházet s obrazy jako se Skutečností, a nedbáme na to, že ony jsou pouze stínem skutečného. Ve skutečnosti vytváříme ze svých obrazů modly. Je ale třeba tyto modly rozbít. Mistr Eckhart (německý mystik ze 14. století) to silně vyjádřil výrokem: „Proto se modlím k Bohu, aby mě zbavil boha“ - tzn 'bůh' s malým b je obrazem Boha. Potřebujeme se zbavit sebe, a svého připoutání k našim obrazům. Je to Božství nad naše obrazy, ke kterému jsme důvěrně připojeni.
Vytrváme-li v meditaci, zakusíme, že povaha Božské skutečnosti s níž se setkáváme v tichu meditace je láska, odpuštění a přijetí. Podobenství o marnotratném synu ukazuje Boží odpuštění, které očekává každého z nás.
Kim Nataraja
přel Jindřich Kotvrda