Duch a modlitba

Dívali jsme se na význam důležitého konceptu 'Království'. Dalším důležitým pojmem, o kterém je třeba uvažovat, je 'Duch'. Co je tím míněno a jaký je mezi obojím vztah?

John Main v knize Slovo do ticha nazývá Ducha přítomností Ježíše v nás: „Přítomnost Ježíše v nás, jeho Duch Svatý, nás vyzývá, abychom si plně uvědomili tuto rovinu bytí. Mrknutím oka se probouzíme k bdělosti vůči sobě samému, Duchu přebývajícímu v nás a tedy vůči vědomí společenství v Bohu samotném, v němž jsme povoláni mít podíl. Tak procitáme … vůči plnému společenství všech bytostí v Bytí samotném.“ (str 38). Duch, přítomnost Ježíše v nás, je tedy součástí energie, která je celým polem Království, a připojuje nás jako nedílnou součást celku, Všeho. Každý z nás je zakořeněn v nezměrném poli hmoty, energie a uvědomění, kterým je Božské. Katha Upanishad to tak nádherně vyjadřuje, jak Laurence vyzdvihuje v knize Ježíš, niterný učitel (str 177): „Jako oheň, přestože je jeden, na sebe bere podoby ve všem, co hoří, Duch, přestože je jeden, na sebe bere nové podoby ve všem, co žije. Je uvnitř všeho a je také vně.“ My a stvoření jsme obsaženi v Duchu, ale Duch není obsažen stvořením.

Laurence Freeman vysvětluje toto spojení následovně: „Sv. Jan říká, že Ježíš 'posílá' tohoto Ducha od Otce: 'duch pravdy, který vychází od Otce' … Popisuje také Ježíše, jak říká, že Otec pošle Ducha, který má být zastáncem, 'v mém jménu' … Duch přichází od Otce, ale také od Ježíše, který je jedno s Otcem. Ježíšovo společenství s Otcem je Duch.“ (str 185) Duch svatý je tedy Duchem lásky, energií lásky která propojuje vše, Otce a Syna, tvořivou sílu a stvoření, včetně nás.

To, co nám opravdu brání, abychom si to uvědomili, je naše omezení, bytí patřící pouze do pole ega. Potřebujeme růst ve vidění nad část skutečnosti, na niž se naše ego soustřeďuje – musíme prolomit bariéru, jež nás uvězňuje. Pokud to neuděláme, výsledkem je pocit izolace, osamocení a deprese, které v jsou naší době tak časté, protože vidíme pouze oddělené hmotné předměty, jež nás obklopují, a jsme slepí vůči širší, vše zahrnující Realitě, Božímu. Překážka se nám postupně otevírá, když necháváme odejít vše, co nám dělá starosti, když jsme v tichu a jsme otevření v meditaci, neočekávajíce nic ale doufajíce a čekajíce. To pak „rozhodne, nakolik jasně můžeme vidět Ježíše v Duchu. Pokud zůstáváme nevědomými, zůstáváme ve stavu podobném spánku a nebudeme vidět to, co může být poznáno v bdělosti Ducha“ (p 175) Je to Duch, který odsune závěs mezi skutečnostmi a umožní nám vidět celek svého bytí, který je mnohem větším, než si myslíme.

Uvědomování si tohoto úžasného daru se rozvíjí pouze postupně: „Nejprve může být jeho přítomnost zahlédnuta jako moc, cosi, v co musíme doufat, jako nenarozené dítě. Postupně toto semeno moci, zvané víra, vyrůstá do poznání a zkušenosti. Formuje se Ježíš a přichází se v nás zrodit.“ (str 177)

Pak dává meditace povstat opravdové modlitbě. Pak už to nejme my, kdo se modlí, nýbrž Duch, který se modlí v nás, jak připomíná John Main: „Modlitba je pak životem Ježíšova Ducha uvnitř našeho lidského srdce... Modlíme se, když procitáme vůči přítomnosti tohoto Ducha v našem srdci... Existuje pouze jedna modlitba, proud lásky mezi Duchem vzkříšeného Ježíše a jeho Otcem, do něhož jsme začleněni.“ (str 39 Slovo do ticha)

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda