Důležitost evangelií

Jsme překvapeni velkou růzností forem jimiž se dnes vyjadřuje křesťanství. Mnozí z nás si myslí, že kdybychom šli zpátky až k počátkům křesťanských dob, unikli bychom této různosti a odhalili bychom čistou podobu. Je to bohužel iluze. Laurence Freeman v knize Ježíš, niterný učitel zmiňuje, že: „Myšlenka, že kdysi existovala pouze jednoduchá, jednolitá křesťanská ortodoxie která se později roztříštila nebo rozředila, nemá podporu v bohatosti a rozdílnosti perspektiv nacházených v evangeliích.“ (str 76)

Ježíš byl charismatickým učitelem, který svoji moudrost sdílel ústně, a pokus zachytit skutečného ducha jeho nauky byl velmi obtížný. První křesťané slyšeli to, co zapadalo do jejich pohledu na svět, co s nimi rezonovalo. Proto byla jeho slova filtrována jejich kulturním, psychologickým a citovým rámcem. Výsledkem bylo, že vzniklo několik různých interpretací a souhrnů Ježíšova života a nauky, každý z nich měl osobní posunutí – proto ty nesrovnalosti.“ Sv. Lukáš poznamenává v úvodu svého evangelia, že existovalo mnoho jiných vyprávění v oběhu v prvním století po vzkříšení 'jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova.“ Lk 1,2 (str 75).

Laurence Freeman pokračuje: „Nikdy jistě nebudeme vědět kdo 'skutečně', napsal evangelia připisovaná Matoušovi, Markovi, Lukášovi a Janovi.... Ježíš komunikoval svoje poselství ústy... je to živá nauka toho, který 'učil jako ten, kdo má moc..... Texty vyrůstaly uvnitř jak ústní tak písemné tradice, ale byly dále vytříbeny osobní modlitbou a diskuzí ve společenství.“ (str 71/72) Musíme mít také na paměti, že tato čtyři kanonická evangelia „byla napsána pro lidi žijící mimo Palestinu, dvě nebo tři generace po událostech, které popisují.... Evangelia jsou různými okny které se dívají na tutéž skutečnost. (str 76).

Důkaz pro tuto ranou různost můžeme hledat v Písmu nám předaném. Pavel napomíná Korinťany za „hádky“, protože „Že se mezi vámi říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu.“ 1Kor 1,12. Ve 'Skutcích' a 'listu Galatským' čteme o rozdílném mínění dokonce mezi Petrem a Pavlem, mezi Pavlem a Jakubem a Janem a Tomášem. Tato rozdělení neprospívala zvláště proto, že se odehrála během doby hrozného pronásledování a mučednictví.

A navíc v těchto raných staletích vlastně neexistovala žádná úctyhodná instituce nazývaná Církev. Bylo jen velmi málo biskupů, nebylo vyznání víry a neexistoval uznávaný kánon Písma. Mimo Alexandrii, kde byly zasvěcené budovy, protože byla chráněna jako chlebník římské říše, se lidé setkávali kvůli bezpečnosti v oddělených a rozptýlených skupinkách v domech – velmi podobně jako naše současné meditační skupiny po celém světě.

Irenej, biskup z Lyonu (130 – 202 po Kristu), jeden z mála tehdejších biskupů se rozhodl uznat pouze čtyři evangelia, podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana, listy sv. Pavla za 'ortodoxní' tj 'správné myšlení' které mělo formovat 'kánon', vedoucí linii s cílem dosažení jisté jednoty v rané církvi. Zvolil spíše evangelium podle Jana před evangeliem podle Tomáše, přestože to posledně jmenované bylo velmi populární – čistě z osobních důvodů: jeho učitel Polykarp byl učedníkem Janovým. Irenej se mohl takto odvolat na bytostně důležitou apoštolskou posloupnost. Každé další evangelium (a skupiny které je používaly) bylo považovány za 'heretické', což doslova znamená 'ten kdo si vybírá'. Některé z nich měly také apoštolskou čistokrevnost, ale Irenej cítil, že někde musí být hranice.

Kim Nataraja
překlad Jindřich Kotvrda