Středa Svatého týdne

Konverzace nás ujišťuje, že nejsme sami. Velká osamělost lidského srdce není pouze psychologická. Je kosmická. Přesto, že je tu sedm miliard lidí, se kterými lze konverzovat, hluboce nás rozrušuje představa, že bychom mohly být jediným „inteligentním životem“ ve vesmíru. Skenujeme rádiové vlny z nejvzdálenějších galaxií v naději, že „navážeme kontakt“. Pravděpodobně, pokud by se nám to povedlo, bychom se je pokusili vykořisťovat či zničit.

Duchovní konverzace tohoto týdne (s Písmem a s jinými lidmi) odhaluje něco víc o tomto nátlaku a strachu, který formuje celou lidskou historii, a stejně tak může snadno formovat a pokřivit naše vlastní životy. Když se obrátíme ke společnému bodu pozornosti a žijeme spolu v této orientaci, v co lze doufat že najdeme? Odpověď na naše zvědavé otázky? Moudrost, která nám pomůže se s něčím vyrovnat? Moc, která nám umožní uspět?

V konverzaci, která se stane opravdu tichou (konverzace se zakoušením ticha), nalezneme, že to k čemu se obracíme je už obráceno k nám. Navíc je to nepřetržité, zatímco my selháváme s naší krátkou výdrží pozornosti vůči čemukoli jinému kromě nás. V této konverzaci činíme kontakt s inteligentním životem, který vysílá vlny lásky směrem k nám, kolem nás, skrze nás. Je to skutečná přítomnost.

Aby přítomnost byla skutečná (nejde jen o skupinu lidí, kteří sedí v pokoji a píšou smsky ostatním), musí být vzájemná. Ježíš má skutečnou přítomnost v sobě, i když jsme rozptýlení. On je přítomný (jak často říká v úryvcích evangelia tohoto týdne) vůči Otci. Jeho přítomnost vůči nám je pozvánkou k tomu, abychom byli přítomní vůči němu a také vůči jeho i našemu Otci. To samo o sobě zmírní strach lidského srdce z toho, že jsme navždy a všude sami.