Pátek pátého týdne doby postní

Je těžké si představit, že by tato blahoslavenství byla v sekci životního stylu nedělního vydání New York Times. Přesto jsou v jistém smyslu volbou životního stylu, protože vyjadřují vlivné pravdy, které určují náš způsob života. Mají rozhodnout, jak budeme reagovat na každou událost, každý nečekaný zvrat či obrat. Ale stejně jako je štěstí jemným výsledkem, spíše než vytouženým cílem, tak i moudrost blahoslavenství je skryta v paradoxu, dokonce i ve zdánlivém nesmyslu.

Jako třeba „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni“. Abychom mohli truchlit, musíme se vzdát popření. Tváří v tvář ztrátě či zklamání, naší první reakcí je „To snad ne“. Psychicky hledáme tlačítko pauza, abychom zastavili to, co se děje, a abychom to mohli přetočit zpět. Dokonce i když jsme byli přemoženi něčím bolestným a začínali se s tím vyrovnávat, zůstal v nás odpor k síle skutečnosti, která nás postihla. Stejně jako lidé, kteří jsou napadeni nepřátelskou mocností, nemáme jinou možnost, než se vzdát. Ale tajně se bráníme a popíráme to.

Truchlit znamená čelit nejtěžší části pravdy, aniž bychom se snažili změnit skutečnost pomocí naší představivosti. Truchlením je také to, že v meditaci necháváme jít všechny úžasné scény a hry fantazie. V důsledku toho už tolik nefantazírujeme, ale spíše se stáváme tvořivě originálními. Ale z tohoto důvodu je tu smuteční aspekt meditace.

Mladý muž, který se učí meditovat, mi jednou řekl, že se k tomu dostal velmi obtížně. Byl by šťastný, pokud by mohl meditovat alespoň 10 minut vcelku. A už vůbec nemohl najít vztah k ostatním v jeho skupině, kteří na meditaci pěli chválu a popisovali její výhody. Přesto se nevzdal a ani to neměl v úmyslu. Pak mimochodem dodal, že během většiny svých meditací plakal. Stejně jako ostatní s tímto „darem slz“, jak ho pouštní otci nazývali, neměl pocity smutku či bolesti. Bylo to prostě z přemíry – čeho? Snad šlo o zapomenutou minulost, která si uzurpovala právo na začlenění do současnosti.

Smutek v podstatě není smutný. Je to odmítnutí falešné útěchy. Je to velký čin - přijetí toho, co je nejtěžší přijmout. Jakmile je to přijato, je to i začleněno. A je to uznáváno jako část příběhu jímž jsme. To samo o sobě je nesmírně uklidňující.

(Podívejte se na to v příběhu křížové cesty, kde vidíme Ježíšův smutek před tím, než zemře, zatímco jeho učedníci nemohou přijmout to, co se děje.)