Sobota třetího týdne doby postní

Slovo „kontemplativní“ získalo v naší kultuře velkou míru důvěry. Zní „nenábožensky“ a přesto odkazuje na hlubokou vnitřní zkušenost svobody od lpění na konceptech a představách. Sv. Tomáš Akvinský řekl, že kontemplace je prostá radost z pravdy.

Avšak to slovo obsahuje velmi specifický, uzemněný smysl. Kontemplace je jak nemateriální, tak naprosto fyzická. „Templum“ odkazuje na prostor na Zemi, pod širým nebem, kde kněz či věštec pozorně sleduje smysluplná znamení, změny v prostředí či ve zvířecích obětech. Z těchto znamení by byl schopen vidět způsob, jaký se věci mění či být připraven na cokoliv, co přijde. „Temple“ (kaple) neznamená v originále budovu, pevné ztělesnění duchovního, ale otevřený prostor, kde se rýsuje něco neměřitelného a nehmotného.

Avšak pro meditujícího s denní kontemplativní praxí, je tento otevřený prostor (slučující nebe a zemi) uvnitř, v chrámu srdce. Změny, ze kterých se učíme, mohou být jemné, možná nepostřehnutelné; ale ve vnější sféře se tyto změny stávají přítomnými a pozorovatelnými. „Con“ (-templation) naznačuje, že toto dílo je výsledkem společného úsilí. Avšak jakkoli prázdný se prostor může zdát, jakkoli osamoceně může být pociťován, ve skutečnosti však nejsme sami. Prázdný prostor (chudoba ducha) meditace je praskající potenciálem a třpytící se důvěrností. Duch kontemplace je ztracen, když stavíme příliš mnoho věcí v otevřeném prostoru. Důvěrnost potřebuje prostor, kde se může odehrát sjednocení.

Doba postní je období pro vyklizení nepotřebných staveb v „templum“ srdce. Zpočátku je těžké ztratit, nechat jít, rozebrat a stát se vnitřně prostorným. Ale když to jednou ochutnáme, nebudeme chtít přestat.