Čtvrtek prvního týdne doby postní

V duchovním učení jsme zvyklí slýchat, že touha, všechny touhy, musí být překonány. Možná to akceptujeme s tím, že to dává smysl. Ale také odkládáme, kdy nastane tento den D, kdy padneme k zemi bez touhy jako bezvládný hadr či prázdny pytel. Sv. Augustin se modlil „Pane, učiň mě cudným, ale teď ještě ne.“

Pokud jsme však podstoupili alespoň malou praxi postního sebezapření, budeme v pozici, kdy lépe pochopíme toto učení o touze. Pokud jsme pohlceni konzumem naší kultury, tupě přebírající myšlenku, že všechny naše touhy musí být uspokojeny, alespoň jsou-li legální, nejspíš ještě nejsme připraveni pochopit, co vlastně učí duchovní tradice ohledně touhy. Budeme mít stále pocit, že smyslem meditace je splnit všechny naše touhy a že bychom měli zkontrolovat záruční dobu, pokud se tak neděje.

Mystický spisovatel 5. století, Pseudo-Dionysios, popisuje Boha jako předmět touhy (použil slovo eros), který je přítomný ve všech věcech, aby se vrátily ke svému zdroji (k Bohu). Dodává, že Bůh také velmi touží. Neposkytuje nám to lepší a vhodnější přístup k myšlence překonání touhy? Naznačuje to, že spíše než ukončit všechny touhy, v případě že nám přináší potěšení, či uspokojení, bychom je měli prozkoumat - po čem skutečně toužíme a proč.

Musíme pustit takové touhy, které jsou pirátskou verzí skutečných věcí. Měli bychom se také vystříhat falešných sublimací božského eros. Touha, která je ve skutečnosti postavena na nejhlubších strukturách nás samých je benigní (nezhoubná) touha. Není to ten druh touhy, který vede k vykořisťování, sobectví a žádostivosti, které pronásledují horečná uspokojení za každou cenu. Je to transcendentní a přesto hluboce vnitřní. Snadno to přechází z vědění do nevědění.

Potřebujeme být schopni rozpoznat komplex falešných přání, které ve skutečnosti blokují naši skutečnou touhu po Bohu (tj. po plnosti lásky) a také nám brání vidět, že touha po Bohu je touhou Boha vůči nám. Pokud by toto rozlišování mohlo být vyjádřeno jako vzorec či definice, nepotřebovali bychom meditovat nebo dokonce ani být člověkem.

Ve skutečnosti je to druh vhledu, který vyvstává z hlubokého ticha, a pak putuje skrze všechny sféry našeho bytí, transformujíc vše, co necháme jít, když konáme cestu do ticha.