Tradice a praxe křesťanské meditace (1)

Znovunapojení na vnitřní ticho není ve stále hlučnějším světě důležité pouze pro dospělé, ale ještě více pro děti a mladé lidi. Většina posluchačů semináře Meditatio o nauce meditace s dětmi v Irském Dublinu byli učitelé a mnozí z diecézních rad pro výchovu. Prezentace byly přijaty s vélkým nadšením – již 20 škol požádalo o zařazení do pilotního projektu uvedení meditace do jejich škol.

Ráda bych se s vámi podělila o úvodní přednášku Laurence Freemana OSB o tradici naší praxe meditace. “Pokaždé když meditujeme, vstupujeme do velké tradice. Tento smysl pro tradici v podstatě definuje křesťanskou meditaci – protože samotná meditace, je samozřejmě jednou z nejstarších a nejuniverzálnějších prvků lidské moudrosti. Význam a účel meditace je popisován různě, ale nachází se ve všech velkých náboženských tradicích – kontemplativním jádru náboženství jako takového. Z hlediska náboženství se lidské vědomí rozvinulo a pokračuje v rozšiřování do této zkušenosti přesažného, nekonečně vzdáleného a nekonečně blízkého tajemství našeho zdroje bytí a naplnění bytí, Boha.

Kardinál Newman řekl, že “nejlepší důkaz Boha leží uvnitř nás”. V moderní době se staví existence Boha jako takového do otázky. Na filozofické a teologické rovině se Bůh často zavrhuje, za použití vědecké metody, jako produkt lidské představivosti nebo projekce lidské potřeby. Tato výzva pojmu Boha tak, jak se obvykle brání a prosazuje náboženskými institucemi. hluboce narušila a zneklidnila náboženskou sebejistotu. Věřící lidé museli znovu promýšlet základní význam toho, co považovali dlouho za samozřejmé, a co bylo zabudováno do jejich sociálních mocenských struktur. Příchod sekularismu změnil hřiště, na němž náboženství potkává jiné, větší instituce.

Náboženství si už nemůže nárokovat automatická sociální a politická privilegia. Musí argumentovat za sebe a být posouzeno dle svých projevů. Dalai Lama říká, že zkouškou všech náboženství je “dělá to lidi krásnějšími?” Je to poctivý, ale také obtížný test.

Jako odpověď na tuto proměnu moderní doby bylo křesťanství vyzváno, aby radikálně revidovalo svoji vlastní tradici – je tedy nuceno jít zpět ke kořenům. Slova kardinála Martiniho, která řekl před svou smrtí, že církev není současná a potřebuje se znovu napojit na duchovní potřeby moderního světa, jsou jednoduše zřejmou pravdou, již ovšem vedení církve po koncilu zřídkakdy vyslovilo. A přece na této potřebě obnovy církve od kořenů není nic nového. Jiná velká období obnovy, jako reformy 11. století dotýkající se církevních struktur, nebo reformy 20. století, týkající se liturgie a teologického vztahu k moderní době, se také na cestě obnovy dívaly zpět ke svým kořenům. Pokud se bude konat třetí ekumenický koncil, možná se bude věnovat duchovnímu životu církve a jeho chápání a praxi modlitby. Už žijeme v době, ve které se znovu hlásíme k hlubokým a dlouho zanedbávaným prvkům naší duchovní tradice. (Laurence Freeman OSB).

Kim Nataraja