Sebepoznání a uzdravení

Když lidi žádáme, aby se více uvědomovali bloky na cestě k pravému sebepoznání, často narážíme na odpor. Odpověď může znít jako: ‚Jistěže vím kdo jsem v této fázi svého života.‘ nebo ‚K mnoha věcem z minulosti se opravdu nechci vracet. A ani to není třeba, zvládl jsem to, je mi dobře tak jak jsem.‘

Samozřejmě na jisté úrovni víme, kdo jsme. Ovšem to o čem mluvíme je naším povrchním já, zachycené a podmíněné minulými zkušenostmi. Na intelektuální úrovni možná i připustíme, že jsme snad čímsi více, než kým si myslíme, že jsme. Možná i vezmeme v úvahu, že naše ‚ego‘ není celou naší bytostí. Věříme výroku o Království, které je také uvnitř nás. Je třeba ale udělat více, než to jen v důvěře a naději přijímat. Je třeba se propracovávat k zakoušení této pravdy pro naše vlastní já, což je často přílišnou výzvou.

John Main si to velmi uvědomoval. V knize Žít naplno vysvětluje, že „Většina z nás vydáváme poměrně hodně energie na potlačení všech možných pocitů viny a strachů. Když začínáte meditovat, jsou tato potlačení po nějaké době odňata, a na povrch vybublají strachy od kterých se odvracíte, nebo vina, kterou se pokoušíte pohřbít. Nakonec po meditaci můžete zjistit, že místo pocitu hluboké relaxace, se možná cítíte jaksi nejasně úzkostní, nejasně ustaraní a nejste si jisti proč.“

V takovém případě se mnozí z nás odvrátí a myslí si: ‚meditace není pro mě; asi něco musím dělat špatně; vůbec mi to nepomáhá.‘ Nepochopení meditace jako prostředku relaxace, způsob jak zapomenout na problémy a potlačit části své přirozenosti s níž nechceme být konfrontováni může znamenat, že po léta praktikujeme aniž by rostlo uvědomění našeho potenciálu. Místo abychom došli k sebepoznání a sjednocené celistvosti, zůstáváme rozkouskovaní.

A přece slyšíme Ježíše, jak v Tomášově evangeliu říká: „Když poznáváte sebe sama, pak budete poznáváni a pochopíte, že jste dětmi živého otce. Pokud ale nepoznáváte sami sebe, budete přebývat v chudobě a jste chudobou.“ (Tomášovo evangelium 3).

Samozřejmě nechceme ‚přebývat v chudobě.‘ Opravdu chceme zakoušet tento pocit celistvosti, sjednocení a harmonie. Důvodem, proč si myslíme, že toho nemůžeme dosáhnout je náš předpoklad, že je to úkol který musíme splnit sami. John Main ale pokračuje: „Síla meditace je tohle: Když vytrváte na cestě, potlačovaná skutečnost nebo strach jemuž nechcete čelit nebo vina již nechcete připustit, jsou jakoby spáleny ohněm Božské Lásky. Velmi často ani vědomě nepoznáte, co to bylo, ale je to pryč a je to pryč navždy.

Není zde tedy nic k usilování. Není to ‚dosažení,‘ neboť slova ‚dosažení,‘ ‚cíl,‘ jsou slova ‚ega‘ a tedy na této cestě nedůležitá. Jen si potřebujeme pamatovat Božskou jiskru, která je součástí naší lidské přirozenosti. Důvěra a naděje pocházející z poznání tohoto vrozeného potenciálu činí naši praxi meditaci smysluplnou a pozvedají ji z oblasti pouhé relaxace.

Kim Nataraja