Důležitost zakořenění v tradici
Žijeme ve vzrušující době, kdy jsou nauky velkých světových náboženství a tradice moudrosti k dispozici pro všechny v knihách, skrze učitele, nebo na internetu. To umožňuje otevření našeho vědomí vůči širší lidské spiritualitě. Všechna hlavní náboženství mají hodně shodných bodů, dokonce v srdci jejich jednotlivých tradic je společné jádro. Gottfried Leibnitz, německý filozof v 17. století, a později Aldous Huxley ve 20. století se k tomu odvolávali jako k filozofii věků. Díky tomu v nás bude rezonovat mnoho prvků literatury nebo slov učitelů jiných tradic. To může mít dva důsledky: může to prohlubovatt a obohacovat pochopení naší vlastní tradice, také to ale přináší nebezpečí, že se staneme duchovními motýly sajícími nektar z mnoha rozdílných zdrojů, neschopni strávit množství idejí k nasycení vlastního duchovního bytí.
Jeho Svatost Dalai Lama prohlásil na jednom z jeho velkých shromážděních v Bohdh Gaya, jehož se účastnili s Laurencem Freemanem i někteří z nás a jenž byl součástí mezináboženského dialogu našeho společenství s Jeho Svatostí, nazvaného 'Cesta pokoje', že je důležité vrátit se ke svým vlastním kořenům, protože všechny náboženské tradice sdílejí v jádru tutéž pravdu. Aby to znázornil, pozval Laurence Freemana, aby s ním sdílel pódium, a tím uvedl příklad, že tato pravda je také v křesťanství. Od té doby několikrát častěji zdůraznil tento bod v mnoha svých mezinárodních projevech. I když možná odmítáme strukturu víry náboženství svých rodičů, přece jsme formováni a zakořeněni v kultuře a názorech z ní vyrostlých. A navíc ještě můžeme najít společnou duchovní pravdu ve svém vlastním náboženství, díky zapojení do hluboké kontemplativní modlitby. Tuto cestu modlitby vysvětluje Laurence Freeman v knize Ježíš, niterný učitel, jako „cestu ticha a sebe-přesahu, cestu vztahu a samoty, cestu čtení beze slov, poznávání bez myšlenek.“ Přesah ega nezáleží na struktuře našich názorů, ale na víře. Tato milující a důvěřující víra nám dovoluje nechat za sebou svoje uvědomování ega a napojit se v našem případě na uvědomění Krista, protože „Meditace je ve světle křesťanské víry prohlubující se setkání s myslí Kristovou.“ První prohlášení o modlitbě bude platit pro všechny rozdílné způsoby meditace, ovšem prvek důvěrného vztahu/víry bude pro každého rozdílný. My se spojujeme s naším pravým já v Kristu a budhista se spojuje se svojí Budhovou přirozeností.
Laurence Freeman cituje Johna Maina v knize 'První pohled' - jeho průzkumu zkušenosti víry, když říká, že meditace je 'cestou víry', protože „Musíme opustit sebe sama, než se objeví ten druhý a bez hotově balené záruky, že se ten druhý objeví.“ (Slovo do ticha). Je to naše víra, že Kristus je tam, aby nás vedl, a to nám umožňuje riskovat vstup do ticha svého širšího uvědomění. Bez vztahu s Kristem nebo s osvícenou bytostí jako je Buddha, můžeme sice vstoupit do ticha, ovšem můžeme být zmítáni vlnami svého vlastního nevědomí se všemi možnými riziky.
Kim Nataraja