Irský kněz, který díky společenství Archa žije ve Francii, a byl přiveden ke kněžství skrze komunity Archa, P. Philippe Kearney, mě zavezl do vesničky Trosly-Breuil, kde vznikla první L'Arche, Archa, společné soužití a sdílení darů mezi lidmi s mentálním handicapem a lidmi bez handicapu. Jean Vanier v roce 1964 přijetím dvou mužů s handicapem ke společnému bydlení a sdílení je založil. Dnes, po více než padesáti letech její existence, je celá vesnička proměněná přítomností těchto komunit a jejich pracovišti. Archa zde má také exerciční dům, kde se pořádají různá duchovní cvičení, obnovy a semináře. Protože jsem díky videokazetě a knize byl osloven spiritualitou a praxí těchto společenství, během let jsem již několik těchto společenství navštívil a krátce sdílel jejich život. Jean Vanier také v minulosti již několikrát Českou republiku navštívil, aby pomohl svými promluvami a duchovními obnovami v poznání této duchovnosti a praxe u nás.
S křesťanskou meditací jsem se seznámil o něco později, nejprve teoreticky, a s její pravidelnou praxí jsem začal až relativně nedávno. Na pražském semináři křesťanské meditace jsem byl pozván, abych se účastnil duchovní obnovy s Laurence Freemanem a Jeanem Vanierem na téma „Kudy přichází světlo?“ Před třemi lety se duchovní obnova tohoto spojeného typu křesťanské meditace a hnutí Archa konala poprvé. Potěšilo mě toto spojení obou směrů, které jsem poznal nezávisle na sobě. Začalo to v roce 1972. Po osmi letech života Archy v Trosly, Jeanova matka Pauline přijela z Montrealu do Trosly na zkoušku života v Arše, pro ni nového, náročného a nezvyklého. Přizpůsobení pro ni nebylo lehké, ale přesto vnímala, že Archa je jejím místem v životě a na světě. Po své osmdesátce objevila Pauline kazety s nahranými úvody do meditace od Johna Maina. Začala s meditační skupinkou a její dům byl jednou týdně otevřen pro ty, kdo přišli poslechnout úvod a pak společně meditovat.
Seminář a duchovní obnova se věnovaly tématu odmítnutí přijetí našich prasklin, tedy místům zraněnosti, kde něco není v pořádku, porušenosti a zlomenosti, které umožňují, aby se skrze ně dostávalo dovnitř nás Boží světlo. O tom, že naše zraněnost, přestože je narušením řádu, se stává místem vstupu Božího světla a jeho působení v našem světě. Na počátku stvořil Bůh člověka s prvotní nevinností, jako svůj obraz a podobu. Pak dochází k narušení prvotním hříchem, objevuje se pra-strach. Díky poselství spásy a dílu Boha v kříži Ježíše Krista a jeho vzkříšení, se pak i tato narušení (trhliny a praskliny) stávají místy, kudy proniká světlo a člověk se může postupně navracet k Božímu obrazu v sobě. Jean Vanier často cituje výroky z vydaného deníku židovské ženy, která zemřela v koncentračním táboře Auschwitz (Osvětim) a jmenuje se Etty Hillesum. Objevil také slova z 26. srpna 1941: „Mám v sobě hlubokou studnu. Je v ní Bůh. Někdy je dosažitelný, ale často se studna zanese kameny a sutinami a tehdy je Bůh pohřben. Je třeba znovu jej vyprostit..." Toto vyprošťování a odstraňování „suti“ aby člověk mohl vstoupit do vztahu k Bohu, je práce vykonávaná při křesťanské meditaci.
Obnovy a následného semináře se účastnili lidé z komunit Archa, ze světového společenství křesťanské meditace, ale také lidé po celém světě, díky přenosu jednotlivých vstupů přes internet. (Na internetu jsou umístěny jednotlivé přednášky). Takto mohli lidé z celého světa i položit nějaký dotaz, na který potom mohli Jean nebo Laurence odpovídat. Odehrávaly se rozhovory ve skupinách, společná meditace v tichu, meditace za chůze, modlitba žalmů, společné naslouchání Písmu, dialog a slavení Eucharistie a na závěr, jak je v komunitách Archy zvykem, umývání nohou. Účastníci v malých skupinách přitom sedí na židlích a jeden myje nohy tomu, je po jeho pravici. Po umytí a osušení ten, komu byly nohy umyty vloží ruce na hlavu tomu, kdo je umýval a tiše se za něj modlí. Tentokrát jsem měl privilegium být po pravici Jeana Vaniera, který mi tedy umýval nohy... Jean sám potřebuje pomoc při zvedání se ze židle a vstávání z pokleku, ve kterém umývání zpravidla probíhá. Právě na tomto paradoxu, že ten, který ve své slabosti (těla, intelektu, vztahu) potřebuje pomoc, je zároveň dárcem, je myšlenka Archy založena.
Jindřich Kotvrda