Zvěstování. To prostě musí být jedna z nejčastěji malovaných scén v dějinách umění. Jednou z mých oblíbených verzí je od malíře jménem Pontormo ze 16. století, který ukazuje Marii, jak jde po schodišti, otáčí se jednou nohou mezi schody, když ji překvapí andělova přítomnost za zády. Zachycuje nic netušící nevinnost jejího mládí, když se setkala se světem větším, než kdy sama poznala či tušila. Od této chvíle je probuzena ze snu dětství a začíná být ženou, která bude intenzivně milovat a trpět. Říká se, že ji Bůh pozná. Bůh čeká a ona souhlasí.
Evangelia a mnohem více pozdější tradice zdůrazňují panenství Marie. Jakkoliv chápeme smysl této doktríny, evokuje to stav čisté otevřenosti a schopnosti být překvapen i tím, po čem už dlouho silně toužíme. Ve starověkém světě bylo panenství považováno za vysoký, byť křehký duchovní stav. V moderní kultuře je považován za zábavný a přechodný. To jsou ale společenské postoje. Hlubší mystický vhled může být nalezen v klášterní myšlence znovunabytí panenství (ať už jednotlivec začíná kdekoli) jako těhotné harmonie těla a ducha v plné síly a radostnou naději. Toto je připravenost, ve které probuzení, věčné zrození Slova Božího, může proběhnout v nás samých a Slovo se stane naším vlastním tělem. Myslím, že právě to mají evangelia v úmyslu sdělit, ale vyžaduje to více rozjímavé čtení. Necítíte se po meditaci více panensky?
Toto je archetypální, nezapomenutelná scéna, kdy začíná Ježíšův život. Mariin panenský stav dovoluje, aby dialog s andělem probíhal nesobecky a bez našeho pocitu, že je falešný. Věřící cítí, že se to nějakým způsobem opravdu stalo. Přesto je to vždy zvláštní. To, o čem se mluví mezi Marií a Gabrielem, je událost v čase, která oplodňuje čas věčností. Stejná událost hodí do vzduchu dualitu Boha a stvoření. Vyletí mimo dohled a když spadne na zem, v jejím lůně jsou tyhle dvě neoddělené, jsou jedno.
Mládím naplněné čisté srdce Marie a její koncepce nového života se spojí a vytvoří v čase nový výraz věčné neduality Boha. Lidstvo vidí svůj vlastní zdroj a cestu zpět v „srdcervoucí kráse svého mládí“. Od Nazaretu a od Betléma je nyní nemožné oddělit tuto lidskou krásu od Boha, který je vždy mladší než my. I v těch nejhorších a nejošklivějších lidských myšlenkách nebo činech bude tato krása vždy přítomna, aby nás zachránila před námi samými.
S láskou
Laurence Freeman