1. týden adventní

1. týden adventní

Hodiny začínají odpočítávat Vánoce… teď.

Pokud by nám chyběl veškerý smysl pro posvátný čas, život by byl skutečně bezútěšnou krajinou, kterou bychom museli zdolat. Stal by se jen únavným cyklem práce, dovolené, nakupování, zábavy, řešení problémů a stálého utíkání od nahlodávajícího pocitu neúplnosti či ztráty. Posvátný čas vlévá barvu (adventní fialovou) do takového bezbarvého světa. Vzbuzuje pocit očekávání, jistotu v nejistotě, vzrušení z bezprostředního odhalení skutečnosti, která nezklame a nikdy nebude iluzorní.

Tento posvátný čas adventu neslibuje jen toto. On trvá na něčem nebo někom skutečném, který se k nám blíží napříč krajinou života. Hrajeme hru posvátného času a rovnou se učíme to vážné, co nám jen hra může dát. Čekáme na to, že uvidíme, co nebo kdo přichází a vyrovnáváme se s pochmurnými pochybnostmi (které se snadno stanou hořkou pilulkou), že nic nemůže přijít a nic by nemohlo udělat naše prázdné čekání ještě něčím osamělejším. Pokud nic nepřijde, jsme znovu sami. Ale pokud se čím dál méně zatěžujeme vlastnictvím a připoutáními, pak bude čekání opětováno. Protože kdokoli či cokoli se pohybuje skrze čas směrem k nám, rovněž očekává střetnutí, rozpoznání a objetí, které vítá nového příchozího. A ať už to přijde kdykoli, bude to (doslova) úžasné.

Advent nám nabízí posvátný čas, třeba i několikrát denně chceme-li, k uvažování and tím, jak moc žijeme vědomě. V běžném životě si zřídkakdy uděláme čas delší, než pár letmých momentů vytržených z naší zaměstnanosti, na uvažování o hlubších věcech. Uvažování začíná sebedotazováním. Dokážeme plně přijmout tento okamžik, ve kterém jsme, nebo stále fantazírujeme o něčem v minulosti či budoucnosti? Opravdu čekáme? Být plně v přítomnosti znamená čekat, být skutečný a vědět, že moudrost povstává z klidu a z toho, že to, co očekáváme už vlastně dorazilo. Tento druh čekání je skutečnou nadějí (ne obyčejnou složkou denního snění a tužeb), jádrem jistoty, že konečný výsledek již nastal, znamená čekání na narození se v čase a okolnostech. Dosáhnout tohoto stavu vyžaduje často opakované a občas nesnesitelné vzdání se iluze a veškerých sobě-sloužících představ. Iluze se neustále znovu utváří a znovu objevuje. Proto potřebujeme pravidelnou praxi. A pokud zdůrazníme věrnost k našemu střetávání se s realitou dvakrát denně v následujících týdnech, bude to dobře strávený čas.

Skutečně čekáme? Nebo utíkáme od pochybností, že se v této nehybnosti a tichu nic neděje? Čekání není přemýšlením nad naším smyslem oddělenosti či neúplnosti ani nad tím, co vyvolává náš strach, že nikdy nebudeme celí. Čekání znamená vzdát se těchto obsedantních myšlenek a pocitů a vymanit se z oběžné dráhy strachuplného ega. Znamená to poddat se vzrušení z naplnění a dechberoucí krásy Kristova bytí, které je v nás teď utvářeno a které určitě bude zrozeno včas. Advent je pak o čekání na lásku. Ale jak Rumi řekl: „Milenci se nakonec nepotkají někde. Oni jsou jeden v druhém navzájem.“

Laurence Freeman