Slyšet svoje pravé jméno

Vydáno: 22/7/2016

Prozkoumávali jsme souhru ega, stínu a pravého já a to, jak jsou důležité vztahy pro to, aby si člověk uvědomil svoje pravé Já a vyrostl v osobu, kterou s ním zamýšlel Bůh.

Jeden nádherný příběh z rabínské tradice o slyšení jména svého pravého já:
Rabín Jehuda Loew ben Bezalel byl ve své době největším rabínem v Evropě. Byl mužem, který ve svém domě v Praze vytvořil Golema, animovanou podobu člověka, jemuž dal život tím, že pod jeho jazyk vložil proužek papíru nesoucí nevyslovitelné Boží jméno. Jednou v noci měl rabín Jehuda sen: zdálo se mu, že zemřel a byl přiveden před trůn. Anděl který stojí před trůnem mu řekl 'Kdo jsi? ' 'Jsem známý rabín Jehuda z Prahy, tvůrce Golema,' odpověděl. 'Můj pane, řekni mi, zda je moje jméno zapsána v knize jmen podílníků Království.' 'Počkej tady,' řekl anděl, 'budu číst jména všech kdo dnes zemřeli, a jsou zapsáni v knize.' A pak četl jména, tisíce jmen podivných pro uši rabína Jehudy. Zatímco anděl četl, rabín viděl duchy těch, jejichž jméno bylo přečteno, jak letí do slávy sedící nad Trůnem. Nakonec ukončil čtení a jméno rabína Jehudy nebylo čteno. On hořce plakal a volal na Anděla. A Anděl řekl: 'tvoje jméno jsem volal.' Rabín Jehuda řekl: 'neslyšel jsem je.' A Anděl řekl: 'V knize jsou zapsána jména všech mužů a žen kteří kdy na zemi žili, protože dědicem Království je každá duše. Přicházejí sem ovšem mnozí, kteří nikdy neslyšeli svoje pravá jména z úst muže, ženy nebo anděla. Žili s tím, že svoje jména znají, a tak když jsou zavoláni, aby dostali podíl na Království, neslyší svoje jména jako svá vlastní. Nerozpoznají, že pro ně jsou otevřeny brány Království. Tak musejí čekat až uslyší svoje jméno a poznají je. Snad je během jejich života nějaký muž nebo žena oslovili jejich pravým jménem. Tady zůstanou až do té doby, než se ztiší natolik, aby uslyšeli jak je volá sám Král Vesmíru.' V té chvíli se rabín Jehuda probudil a z postele vstal v slzách, pokryl si hlavu, položil se na zem a modlil se: 'Pane Vesmíru! Uděl mi abych před smrtí slyšel svoje vlastní pravé jméno ze rtů svých bratří a sester.'
Právě kvůli svému zaujetí o to kým si myslíme, že jsme, a čeho jsme dosáhli, zůstáváme ve sféře ega a nikdy neslyšíme svoje pravé jméno.

V Janově evangeliu je podobný příklad v zážitku Marie Magdalény o velikonočním ránu, kdy nepoznává Ježíše v jeho pravé podobě. V jejím případě to nejsou její úspěchy nebo pýcha, které by stály v cestě, ale emoce zamlžující její zrak. Laurence Freeman vysvětluje: „Marie trpí lidskou agonii oplakávání a beznaděj nevratné ztráty.“ (str 61) Nepoznává tak Ježíše, když se na něj dívá, jak tam stojí, a považuje jej za zahradníka. Jakmile ji zavolá jménem 'Marie' obrátí se k němu, což je chvíle 'metanoia' – vidět za každodenní skutečností tu opravdovou skutečnost. Jedině pak jej rozpoznává v jeho duchovní podstatě – 'Rabbuni!' - milovaný učiteli. Laurence Freeman vysvětluje: „Je přivedena k sebepoznání jednoduše tím, že ji poznává druhý. Poznal ji a zavolal ji jménem. Pravé sebe-poznání... se vytváří ve vztahu. V takovém vztahu se cítíme jako poznávaní a milovaní. …. střed našeho uvědomění … se odhákne od svého obvyklého sobeckého kotviště a přemístí se do druhého. Marie protrpěla svoji cestu skrze naprostý zármutek k sebeuskutečnění.“

Kim Nataraja