Role, které hrajeme

Vydáno: 17/11/2016

Je třeba si uvědomit jak vytváříme obrazy sebe samých, světa a Boha, jež nám brání vidět realitu tak jak je, a jak je tato tendence poháněna primárními sebezáchovnými potřebami lásky, bezpečí, ocenění, moci, kontroly a potěšení, jež všichni sdílíme. Máme si uvědomit svoji tendenci potlačovat a promítat navenek jisté aspekty své osobnosti, abychom byli v bezpečí a přežili. Změna se stává možnou díky přinesení nevědomého ovlivnění a impulsů do vědomí. Pak můžeme prolomit toto vězení 'ega' do svobody svého 'já'.

A opět je meditace cestou k pochopení, jak zvykově děláme věci, aniž bychom o nich opravdu přemýšleli. Často nezohledňujeme, že nauka o meditaci v tradici Kasiána a jeho učitele Evagria, Johnem Mainem pro nás znovuobjevená, má dvě hlediska. Zatímco během vlastní doby k meditaci utišujeme mysl, osvobozujeme ji ode všech myšlenek, v jiných dobách během dne je reflexe myšlenek a postojů užitečná. Dnešními slovy – je třeba být 'všímavý' (mindful).

Více než se na první pohled zdá, jsme formováni a tvarováni svou minulostí a prostředím v němž se nacházíme. Myslíme si, že se naše jednání a většina našich reakcí na situace v nichž jsme zapojeni, zakládá na naší vlastní svobodné volbě. A přece je ve skutečnosti mnoho našich reakcí zvykových, podle přijatého způsobu chování. Máme tendenci se světem zacházet zevnitř matice složitého ovlivnění k přežití, které mnohotvárně filtruje a zabarvuje námi vnímanou skutečnost.

Od chvíle zrození máme nejen genetické dědictví svých rodičů, ale také nevědomě absorbujeme myšlenky a dokonce i emoční a psychologickou energii svých rodičů či pečovatelů. Jejich všeobecný stav duševního a citového zdraví, jejich přístup k životu, k prostředí a svým vztahům se předává dále, takříkajíc s mateřským mlékem. Tolik spoléháme na vědomé a mentální učení, že zapomínáme na to, kolik nevědomě absorbujeme od svých nejbližších lidí. Když dítě doroste do tří let věku, vytvoří toto pole matici, podle níž se on či ona může chovat po celý zbytek svého života.

Činnost je buď formována rodičovským příkladem, nebo je utvářena odvrhnutím vzorce takovéhoto jednání. Sourozenci a jejich přístup k nám nás také silně ovlivňují – některé výzkumy naznačují, že jejich vliv je ještě důležitější než ten rodičovský. Skupiny vrstevníků nás také formují a často povzbuzují k jednání proti rodičovským normám. Pokud je ve skupině kouření a pití cestou jak být přijat, půjdou mladí lidé proti své výchově, aby se začlenili do 'gangu'.

Osvojujeme si obrazy, role a přístupy od nás očekávané, které buď mohou nebo nemohou souhlasit s tím, kým v nejhlubší rovině svého bytí jsme, pokud to pro nás znamená být v bezpečí a být přijat. Dokonce vlastníme i obrazy jež o nás mají ostatní, které jsou spíše založeny na jejich vlastních citových vjemech a ambiciózních očekáváních, než na naší skutečnosti. Identifikujeme se s každou rolí, již hrajeme, a stáváme se tou rolí, zapomínajíce na ostatní prvky našeho ega a našeho širšího bytí. Mistr Eckhart to nazýval ztrátou v „multiplicitě“ a v „cizích obrazech“. Tolik se se svými rolemi ztotožňujeme. Naprosto jsme zaměstnáni těmito omezenými stránkami sebe sama a považujeme je za celek své bytosti. Jsme matkou, učitelem, aranžérem, obchodníkem, lékařem. Vidíme pouze plošku diamantu kterým je celá naše bytost, a nejsme si vědomi celého drahokamu.

Následující příběh to nádherně osvětluje:

Kachna vejde do hospody a objedná si pintu ležáku a obložený chléb se sýrem a okurkou. Hostinský se na ni podívá a říká: „Ale vy jste kachna!“ „Vidím, že máte dobrý zrak,“ odpovídá kachna. „A mluvíte!“ Zvolá hospodský. „Vidím, že máte dobrý sluch,“ odpovídá kachna. „A můžu si objednat to pivo a obložený chleba?“ „Jistě,“ říká hostinský, „promiňte, ale v téhle hospodě moc kachen nemáme. Co vás sem přivedlo?“ „Pracuji na stavbě tady přes cestu,“ vysvětlí kachna. Pak sní chléb, vypije pivo a odchází. Tak to pokračuje dva týdny. Pak jednou přijede do města cirkus. Šéf cirkusu přijde do hospody a hostinský říká: „Vy jste z cirkusu, že? Tak poslouchejte, znám kachnu, která by se náramně hodila do vašeho cirkusu. Mluví, pije pivo a tak!“ „To zní báječně“, říká šéf, „ať mi zavolá.“ Další den přijde kachna opět do hospody. Hostinský říká: „Paní kachno, myslím že vám můžu dohodit perfektní práci za dobré peníze!“ „Výborně, kde to je?“ říká kachna. „V cirkuse“, říká hostinský. „V cirkuse?“ ptá se kachna. „Je to tak!“, odpovídá hostinský. „Cirkus? To místo s velkým stanem? Se všemi těmi zvířaty? S plátěnou střechou a sloupem uprostřed?“ ptá se kachna. „Je to tak!“ říká hostinský. Kachna působí zmateně. „K čemu by proboha potřebovali zedníka?“

Podobně jako ta kachna se často identifikujeme se svými rolemi. Společnost toto sjednocení s našimi rolemi podporuje. První věc, na kterou se lidé často zeptají, když se s někým potkají, je 'A co děláte?' Proto se stáváme tím, co děláme. Jsme zametačem, natěračem, právníkem, matkou, učitelkou a tak dál. Pokud jsme v práci šťastní, poskytuje nám to ocenění v očích druhých i v našich očích, a vše je v pořádku. Pokud se společnost dívá shora na to, co děláme a podceňuje přínos, který představujeme, může být naše sebe-ocenění příslušně nízké.

Kim Nataraja
přel. Jindřich Kotvrda