Jednota ve vztazích

Vydáno: 27/11/2017

Je zajímavé sledovat, jak v některý aspektech souhlasí přístupy vědců a teologů. Dá se říci, že je více mystiků mezi vědci, než mezi současnými teology? Carlo Rovelli, teoretický fyzik zkoumající kvantovou hmotnost, který je rozhodně proti náboženství a určitě by se nevnímal jako mystik, ve vši pokoře říká ve své knize Skutečnost není to, co se zdá: "Vědec je ten, kdo... přijímá zásadní nejistotu našeho poznání.... přijímá život vnořený do neznalosti a proto do tajemství..... přijímá život s otázkami na něž neznáme odpovědi. Možná je neznáme teď nebo (kdo ví), ani nepoznáme. Žít s nejistotou může být obtížné... Přijetí nejistoty nás neodvádí od našeho pocitu tajemství. Naopak: jsme ponoření do tajemství a krásy světa." Nemohl by tato slova vyslovit některý ze známých mystiků? Nádherný pocit tajemství, úžasu a obdivu k Božímu stvoření byl prvními křesťany považován za první krok na duchovní cestě.

 

Současně také důraz na celkové propojení všeho ve vesmíru, na něž poukázal vědecký výzkum jeho i jeho kolegů, nacházíme ve všech tradicích mystické moudrosti. Buddhova nauka nám dává nádherný obraz: "Říká se, že v Indrově nebi je síť perel uspořádaných tak, že když se díváte na jednu, odrážejí se v ní všechny ostatní. Podobně je každý předmět ve světě nejen sám o sobě, ale týká se každého dalšího předmětu a je opravdu vším ostatním. V každé částečce prachu je nespočetněkrát přítomen Buddha." (Sutra Avatamsaka)

 

Pokud tuto myšlenku vezmeme vážně, musíme také mít na mysli, že každý náš skutek, touha i myšlenka mají vliv na celek. Proto je zásadní meditace/modlitba vedoucí ke skutečnému zážitku Univerzální Lásky, energie držící pohromadě celý vesmír. Slovy Johna Maina: "Objevováním svého vlastního ducha je člověk veden do svého tvořivého středu, zatímco jeho podstata vyvěrá a je obnovována láskyplným přetékáním života Trojice."

 

Psychologickým důsledkem tohoto nového pohledu na svět jednoty ve vztahu je pocit, že je každý z nás důležitou a cennou součástí celku, a je osobně odpovědný za vše co děláme i odpovědný za důsledek, který budou mít naše skutky na druhé a na prostředí. Možná jsme jen malou součástí, ovšem jak dobře víme, pokud se jen jedna buňka v těle pokřiví a rozvine rakovinu, je dotčeno celé tělo jako takové. Meditace nám pomáhá zakusit, že jsme mnohem více než jen oddělená identita. 'Ego' je pouze jedním pólem naší osobnosti, povrchním vědomím, s další podstatnou součástí našeho bytí napojeného na vše ostatní ve stvoření a formujícího druhý pól, naše duchovní 'já'. Duchovní cesta spočívá ve skládání těchto doplňujících se společných pohledů dohromady, jejich sjednocování a umožnění, aby jeden naplňoval ten druhý. Meditaci mnozí vnímají jako nedílnou stezku ke kontaktu s celým naším bytím a vším Bytím.

 

Dalším důsledkem je vnímání sebe sama v druhém. Je to základ pochopení, respektu a soucitu s druhými a se stvořením, spíše než soutěž a vykořisťování. Potřebný posun mysli není ovšem často informován ani tak myslí, jako spíše srdcem. Často přichází ve chvílích krize života, jejž vedeme, nebo v našich mezi-osobních vztazích. Svojí myslí jsme se odvrátili od svého pravého já, naše srdce ovšem intuitivně uchovává vzpomínku na 'více'. Pochybnosti, vágní pocit nespokojenosti a nesnadného výsledku v touze, hlubší intuici, že život je čímsi více, než právě zakoušíme. Zdá se, že otázky typu: 'Existuje skutečnost mimo tu, kterou mohu vnímat svými obyčejnými smysly?' Kým opravdu jsem za všemi těmi rolemi a maskami jež mi život nasazuje?' 'Proč tu jsem?' 'Co je mým smyslem a smyslem života?' 'Kdo, co je Božské?' vyvíjejí svůj tlak. Někdy jsme si těchto otázek vědomi a někdy nevědomě motivují naše hledání hlubšího způsobu bytí.

 

Na jisté rovině si jsme vědomi, že jsme víc než jen producenti a konzumenti. Víme, že ve workoholismu nebo nákupní horečce není trvalé uspokojení nebo vyšší význam. Poskytnuté potěšení často žije krátce: nákupní taška se vyprázdní a na obsah se brzy zapomene. Firma, která byla naší kariérou a životem, ve které jsme se považovali za nezastupitelné, nás 'nechala jít', nebo jsme šli do důchodu a ani tam nechybíme.

 

A přece se mnozí snaží tyto myšlenky a pocity ignorovat, shledáváme je příliš znepokojivými, příliš obtížnými a utíkáme se do více práce, více nakupování, více majetku, více mejdanů, zábavy, televize a všech možností života online: "Lidstvo nemůže snést moc skutečnosti" řekl T.S. Eliot v básni 'Čtyři kvartety.' Meditace i osobní zážitek z ní plynoucí je pro Johna Maina a pro mnohé z nás cestou skrze tyto znepokojivé emoce do jasu myšlenky a pocitu.

 

Kim Nataraja

přel. Jindřich Kotvrda