Druhá neděle v postní době

Lukáš 9, 28-36

Zatímco se modlil, změnil se vzhled jeho tváře, jeho oděv zbělel a rozzářil se.

Před několika roky jedna velmi nespokojená žena navštěvovala naše meditační centrum v Londýně. Zcela se soustřeďovala na temné stránky života a obvykle se zaměřovala na vše, čeho se jí nedostávalo, místo na pozitivní věci. Byla nesmírně citlivá, nedůtklivá a každý kolem ní našlapoval po špičkách. Jednoho dne nám řekla – jakoby to byl důkaz toho, že svět ji chce zabít – že jí byla diagnostikována agresivní forma rakoviny v konečném stadiu. Po několik dalších měsíců stále docházela do centra a meditovala s námi. Někteří členové naší komunity se k ní chovali zvláště pěkně a s trpělivostí. Její hořkost nad životem sice rostla, ale alespoň zcela neodmítala trpělivost a soucit, který jí byl prokazován. Pomohli jsme ji nalézt místo pro konec jejího života. Poté co byla vzata do hospicové péče, jsme ji chodili navštěvovat.

Jednu neděli po naší komunitní mši jsem ji do hospicu přinesl eucharistii. Vypadala hrozně a její ztrhaný výraz vyjadřoval velký hněv. Když jsem ji řekl, že jsem ji přinesl eucharistii, nepříjemně se ušklíbla a řekla “to mně moc nepomůže, že jo? Ne, děkuji.” Řekla ale, jestli bych si k ní na chvíli nesedl. Chvíli jsme hovořili a ona si stěžovala, jak některé neblaze proslulé celebrity, které byly zrovna na výsluní, si užívají slávu a úspěch. Naproti tomu ona, která byla vždycky „hodná“ a dodržovala přikázání, takto skončila a umírá mladá. Já jsem poslouchal. Potom vytáhla zápisník a zeptala se mě, jestli bych si nechtěl přečíst její básně. Neupřímně jsem řekl, že ano, a podíval se do sešitu. Nemohl jsem ale její rukopis přečíst, a tak jsem ji požádal, jestli by básně nemohla přečíst ona mně.

Začala číst báseň nazvanou ‘Velrybí píseň“ o písních, které si velryby mezi sebou zpívají na dlouhé vzdálenosti v hlubinách oceánu. Bylo to pravdivé a hluboce dojímavé a přetvářelo to její intenzivní osamělé utrpení v krásná slova. Vyzpívala se za své hranice. Krátce se na mě podívala, aby viděla, jak reaguji, a viděla, že jsem dojatý. V tom okamžiku i ona, jako Ježíš na hoře v dnešním evangeliu, byla proměněna. Její úzká vyhublá tvář vyzařovala krásu a určitý druh slávy. Její oči radostně zazářily vizí reality za závojem tělesnosti a průvodními strastmi. Bylo to krátké, ale nadčasové. Nakonec si vzala eucharistii. Zakrátko se vrátil její normální výraz tváře, ale tentokrát slaběji. Za několik dní zemřela.

Čistá modlitba koluje v lidském srdci hlouběji než myšlenky a pocity. Občas prorazí na povrch a samotné tělo se rozechvěje a je fyzicky změněno. Duchovní praxe tohoto období nám připomíná, že tělo je nástroj a svátost. Nehraje tuto hudbu každý den. Ale člověk nikdy neví.

Laurence Freeman, OSB