Čtvrtek 4. týdne doby postní

Evangelium: Jan 5: 31-47: „Jak můžete věřit, vy, kteří přijímáte svou slávu jedni od druhých?”

Mister Eckhart chválí věci, před kterými lidská mysl obvykle utíká. Viděl nepřipoutanost jako základní dynamiku našeho postupu k Bohu, našeho procesu osvícení. Ale ne povrchní nepřipoutanost, jako když se vzdáte sladkostí nebo ginu s tonikem kvůli půstu. Připomíná spíše Benedikta, který říká, že „život mnicha je neustálý půst“. V této chvíli většina říká: „díky Bohu, že nejsem mnichem“ a většina mnichů říká: „uvidíme, jak to dokážeme interpretovat“. Eckhart používá slovník půstu pro každý den a pro každodenní meditaci: poušť, prázdnota, chudoba, nahota mysli.

Tyto termíny neodkazují na vnější praktiky nebo asketismus, ale na to, jak se učíme nebýt závislí na vnějších věcech kvůli svému pocitu, kým jsme a kým jsme povoláni být. Jednou z těch vnějších věcí je, co si o nás druzí myslí. Ježíš v dnešním evangeliu odkazuje na naši tendenci hledat lidské uznání spíše než „Boží uznání“, které bychom mohli označit za „autentické bytí“. To je dobrý ukazatel sebepoznání, jak se blížíme k největšímu lidskému dramatu velikonočního příběhu. V centru tohoto divadla života stojí smrt, která následuje naši nepřipoutanost, neboť je jasné, že nezávisení na souhlasu druhých může vést k násilnému odmítání.

To vše by bylo velmi nepřitažlivé, kdyby ve skutečnosti šlo o degradaci či ztrátu namísto lidského rozkvětu a realizaci. Poušť rozkvete, když pochopíme a přijmeme její jednoduchost. Prázdnota se naplní do nekonečna, když se úplně zbavíme pout. Chudoba se stává „velkou chudobou“, jak Kassián popisuje účinek mantry. Nahota duše, když se zbavujeme představivosti a ješitnosti, převáží nad hanbou, dvojakostí a strachem, že nás někdo pozná. Eckhartův styl mystického myšlení je robustní a pozitivní, zejména když mluví o věcech, které nás na první pohled nutí ustoupit z cesty nebo alespoň zpomalit.

Myslím, že lidé, kteří každý den zápasí s meditací, i když by této činnosti rádi věnovali, svou praxi vylepší, pokud pochopí smysl meditace tímto způsobem. Je to prostě o pochopení, co je smyslem života, s jeho radostmi a žaly, ztrátami a objevy, láskami a osamělostí. Život je vážná věc, a když si to uvědomíme, můžeme se radovat z jeho celistvosti.

Eckhart řekl, že cesta je o tom, být „ne-formovaní, in-formovaní a trans-formovaní“. John Main to chápal jako absolutní podstatu meditace, i když uznával, že je třeba ji dosáhnout po etapách. Bylo podle něj důležité, abychom se skutečně vydali na cestu a „byli na cestě“, místo abychom si mysleli, že bychom to měli dělat lépe a tak neměli sílu znovu začít. Mantra podle něj spojuje tyto tři etapy cesty v jednu: jeden prostý čin čisté, slabé víry, který se opakuje a vždy nás vede hlouběji.

Povzbuzení k této praxi tohoto plného vnitřního zbavení se pout najdeme v písmu:
„A ještě víc, napříště pokládám vše za újmu, protože poznání Krista Ježíše, mého Pána, je nade vše. Kvůli němu jsem souhlasil s tím, že vše ztratím, na vše pohlížím jako na brak, abych získal Krista a nalezen byl v něm (…) poznat Jeho spolu s mocí jeho vzkříšení (…)“ (Fil 3: 8-10)

S láskou
Laurence