Čtvrtek po Popeleční středě

Popel je za námi, začíná akce. Avšak konáme-li půst (vzdávání se zlozvyků či přidávání úkolů), výsledkem by mělo být více si uvědomovat, být bdělejší, být si více vědomi toho, jak žijeme. Být si vědomi své smrtelnosti, jak už jsem říkal včera, pomáhá zostřit náš pocit vitálnosti. Tedy těchto pár linek textu T.S. Eliota o tom, jak žijeme a jak dýcháme minulost, nejsou jen o nostalgii:

"Popel na rukávu starého muže je veškerým popelem, který zůstal ze spálené růže. Prach visel ve vzduchu, označujíc místo, kde příběh skončil, vdechovaný prach byl domem." (Little Gidding)

Minulost je vždy přítomná a když ji asimilujeme, můžeme se jí přestat bát. Bylo mi řečeno, že je pravda, že jsme tvořeni hvězdným prachem a že všechny atomy a prvky v našem těle pocházejí z generace za generací z hvězd za posledních 4,5 miliardy let. Minulost se neustále mění s tím, jak s ní vědomě splýváme.
To nám umožňují životní fáze a požadují po nás, abychom byli více přítomni věčnému teď.

Trávím teď nějaký čas ve své poustevně na ostrově Bere, ačkoli ne tak moc off-line, jak bych měl být, ale každý den jsem požehnán a poučen přítomností věcí. Počasí, vnitřní i vnější, je vždy proměnlivé, ale tvoří vzorec a v obrazcích obvykle najdeme šev pravdy, která jimi protéká jako zlatá žíla v kusu skály. Po několika bouřlivých atlantských dnech se vrátil krásný klid a mír. Včera jsem se zase odvážil ven. Zdálo se, že všechno si více uvědomuje svou krásu, že si všechno víc užívá samo sebe a že je šťastné, že se může vrátit do všech ostatních částí světa, s nimiž je spojeno. Byl jsem vděčný, že jsem se cítil vítán jako její součást.

Úžasné je, jak to všechno funguje a jak každá část umožňuje, aby všechno ostatní bylo takové, jaké je, a dělalo si své věci po svém, bez vměšování se. Krmení se sebou navzájem je tolerantně zahrnuto do tohoto tance systému zrození, vzkvétání a umírání. A netopýři, kteří nejsou mým oblíbeným projevem božství, se večer spojují (když se vracím po silnici) a snášejí se kolem mě a dávají mi pocit jistoty, že je nezajímám ani já, ani moje krev. Svět je společenstvím.

Červenky jsou drzé a namyšlené. Jedna z nich seděla na větvi a zpívala svou rudou hrudí. Jejich průměrná délka života je 13 měsíců, ale může být i 19 let. Agresivně teritoriální, proto asi zpívala tak nahlas. Ale jsem si prostě istý, že v této produkci svobodného a radostného zvuku našla zalíbení. Koneckonců, naše práce nás má těšit.

Součástí lidské práce je zamyslet se nad významem této krásy. Nedokážeme to vysvětlit, ale můžeme vidět Logos v každé části i v celku. Slovo, které všechno stvořilo, je přítomno ve všem. Je v její jedinečnosti a propojenosti, v řádu, formě i v harmonii. V její racionalitě i v čisté, nevysvětlitelné, božské kráse.

To by mohlo být v postní době dobré: rozjímat o vrozené kráse a harmonii věcí a omezit se v posuzování.

S láskou
Laurence