3. neděle postní

Evangelium: Jan 2: 13-25: “On však mluvil o svatyni svého těla.”

Jan staví očistu Chrámu na začátek Ježíšovy krátké kariéry, zatímco ostatní evangelia ji uvádějí na konec a navrhují ji jako bezprostřední důvod jeho předčasného a tragického konce. Jan nás nenechává na pochybách, že Ježíš se od počátku postavil institucionální korupci stejně otevřeně, jako odhalil hříšnost jednotlivců. Nebyl „spiritistou“ ani na rozdíl od většiny náboženských lidí nepracoval s dvojím metrem.

V Ježíši z Montrealu, velké Quebecké současné filmové alegorii evangelia, je tato scéna evokována, když Ježíš, jakožto vůdce amatérské divadelní skupiny, chladně ničící kamery natáčející televizní reklamu sexualizující pivo a ponižující herečku (Máří Magdalena). Je zarážející, že se projevuje intenzivní hněv, který je vyjádřen s jistou mírou násilí, ale který je ovládán hlubší, mírumilovnou vášní pro spravedlnost. V Janově verzi vyrábí bič a vyhazuje nepoctivé obchodníky a jejich zboží z posvátných čtvrtí.

Na jedné z nesčetných úrovní, na nichž můžeme Ježíše chápat, byl náboženským reformátorem, čističem od korupce a pokrytectví. Hnán hněvem nad nespravedlností silnějším než strachem z konfrontace s mocí, na níž spočívají společenské instituce, zaplatil cenu, kterou mnozí trpěli předtím i potom. Ať už je použita jakákoli kosmetika k lepšímu vzhledu, zkorumpovaná moc ukazuje svou nemilosrdnou a pomstychtivou stránku tím více, čím více se cítí být odhalena proroky doby, novináři nebo oběťmi. Může začít ničením pověsti těch, kteří o ní říkají pravdu, ale neváhá ani ukončit jejich životy.

Jedním z důsledků pandemie bylo odhalení korupce a lží, jimiž se sama zatracuje, spolu s pohřbenými institucionalizovanými nespravedlnostmi v národních a globálních ekonomických systémech. Tato stěžejní scéna z Ježíšova života ukazuje spojení mezi individuálním hříchem a hříchem společnosti. Proto je to tak znepokojující a nebezpečné. Institucionalizované křesťanství se proti němu bránilo výkladem církve jako dokonalé, neúplatné společnosti. Její představitelé byli vycvičeni, aby zakryli veškeré důkazy o opaku. Až do moderní doby byli „věrolomní Židé“ (jak byli nazýváni v římském misálu, než to ukončil Jana XXIII. v roce 1962) obětními beránky, kteří snadno udržovali fasádu bezvadnosti křesťanství.

Víme, jak se ospravedlnit, jak se vyhnout odpovědnosti za naše chyby. Je to reflex vůči všemu, co ohrožuje naše místo v mocenském systému našich soukromých světů. Čas v poušti (stejně jako denní půst naší meditace) je potřebný, abychom se naučili čelit pravdě o nás samých. Mantra slouží sice jemněji, ale stejně účinně, jako bič. Víme, že to funguje, když můžeme poděkovat Duchu za vyhnání těchto falešných obchodníků z chrámu Božího, kterým je každý z nás.

S láskou
Laurence