Čtvrtek 3. týdne doby postní

Rád bych poslal tuto úvahu naší komunitě v Itálii, protože se svými 60 miliony krajanů jsou v karanténě kvůli koronaviru. Celá naše světová komunita by ráda, abyste věděli, že na vás myslíme v těchto mimořádných dnech. Víc než jen myslíme – držíme vás v láskyplném přátelství v našich srdcích při meditaci a v našich modlitbách.

Je na vás, abyste nám sdělili, jak se cítíte a jaké to je pro vás a pro vaše rodiny – a my rádi uvítáme vaše příspěvky na naše webu nebo blogu. Budu mluvit s naším národním koordinátorem, abych zjistil, zda by si přáli toto spojení s širší komunitou. Ale když si představím, jaké to pro vás musí být, napadají mě dvě přirovnání. Prvním z nich je Hollywoodský katastrofický film. Mnoho mediálního pokrytí pandemie toto podporuje a dokonce to naznačují i scény s prázdnými ulicemi a zrušená doprava.

Ale to druhé přirovnání, které mám na mysli, je pobyt v ústraní (retreat), který začíná jedním způsobem a končí druhým. Zjevný rozdíl spočívá v tom, že pobyt v ústraní je svobodnou volbou, která se týká toho, jak a kde trávíme náš volný čas. Přesto, když byl Alexandr Solženicyn propuštěn z tábora nucených prací v gulagu, kde byl osm let vězněn, řekl, že se otočil a zaplakal. Jeho slzy byly směsí úlevy díky jeho odchodu, ale i vděčnosti za to, co ho život v táboře naučil o něm samém i o lidském srdci. Zkušenost, kterou prožil, lidi, které potkal, to vše inspirovalo jeho knihy po celé roky.

Někdy, když jsme k něčemu přinuceni a cítíme se uvězněni chladnou, neosobní, vnější silou, můžeme vybuchnout nebo se dostat do deprese. A přesto, někdy, pokud máme štěstí, nás zkušenost nuceně osvobozuje do nových a překvapivých pohledů na realitu. Setkáváme se s něčím neočekávaným, se skrytou minulostí, která by nás jinak nemohla najít.

Stejně jako v meditaci, jsou prostě chvíle, kdy sedíme v poušti, suché a nekonečně rozptylované našimi úzkostmi či ztrátami. Prázdná pustina se táhne tak daleko, jak se jen dokážeme cítit a to ve všech směrech. Myslíme si, že je lepší udělat něco užitečného nebo shovívavého. Samota není otevřeným prostorem, ve kterém se cítíme napojeni na větší celek, ale na samotu, omezení, opuštění či pocit zapomnění. Přízrak trápení straší naši duši.

Potom se nás z vnitřního bodu, bez jakéhokoli umístění, dotkne neviditelný paprsek světla a obnoví naši scvrklou duši k životu a naději. Ne, že by všechna naše přání byla splněna (ve skutečnosti žádné z nich), navíc bolest či ztráta může být stále až příliš přítomná. Avšak objeví se radost, která otevírá cestu ke zdroji bytí, k naší bytosti.

Doufám, že to nějakým způsobem všem našim italským přátelům, kteří se cítí v pasti vnějších sil, může alespoň mírně dopomoci k nalezení vnitřního pokoje. Doufáme, že omezení i karanténa bude jen krátkodobé. Doufáme v to jak kvůli vám, tak i proto, že my ostatní potřebujeme krásné věci – váš temperament a vaši zemi – díky čemuž vás tak milujeme.

S láskou
Laurence Freeman