Úterý po 3. neděli postní

Nemůžeme znát Boha, aniž bychom znali sebe. Jinak by byl Bůh pouhým úspěšným výsledkem vědeckého experimentu, který jsme řídili, a ne co Bůh znamená jako zdroj, základ a cíl bytí samotného.

Nepříjemné je to, že cesta sebepoznání nás vede (jak jsme viděli prvním týdnu) skrze údolí smrti. Tam je bolestné vystřízlivění z iluzí našeho dozrávání. Jak bychom se mohli znát bez toho, abychom občas byli zahanbeni a zraněni a objevením toho, že nejsme to, co si my (nebo ostatní) o sobě myslíme, že jsme? Výsledkem těchto bolestných uvedení hlubších úrovní našeho já je z dlouhodobého hlediska vždy dobré. Ale protože je v sebepoznání zahrnuto utrpení, často mu odporujeme, popíráme ho, či od něj utíkáme, a to třeba i celá desetiletí. Typickým příkladem je závislý člověk přicházející poznat a pokorně připustit svůj problém. Ale to se může stát i uznávanému filantropovi, který pomalu odhaluje, že pomáhá ostatním především proto, aby si udělal dobrou pověst sám před sebou.

Jeden z důvodů, proč je proces sebepoznání tak obtížný, je to, že nás vystavuje hlubokým, často hluboce pohřbeným konfliktům v nás samých. Spadnout z postního hudebního vagonu (jako porušit našich novoročních předsevzetí) dosahuje tohoto – tedy, že jsme vystaveni rozdělení naši vůle. Jsem-li tím, čím chci být, co se stane, pokud připustím, že chci různé věci, a to najednou a vzájemně si odporující? Manželka a milenka. Rodinný život a cestovatelský život obchodníka. Čokoládový koláč a úzký pas. Bůh a mamon. Netflix a večerní meditace.

Pro dobře zkonstruované ego („úspěšná“ či populární osoba má většinou postavené jedno) může být tento objev rozděleného já devastující. Vnitřní erupce, kterou sv. Pavel hasil po několik let, ho obrátila z pronásledovatele do oběti, která pak viděla transcendentní slávu, která přetvořila obětování v nejvyšší lidskou důstojnost a pokoru. Dokonce i když začal nový život, stal se jeho učitelem, a dotkl se mystických výšin, tak stále trpěl vnitřním konfliktem touhy. To co chtěl on nechtěl. Co nechtěl on chtěl.

Pro něj bylo toto drsné probuzení rozbitím jeho povýšeného ega, a pomohlo mu to vidět, že nařízení a právní dogmatismus nikdy nepovedou k sebepoznání, k poznání Boha, či ke svobodě nového života. Je dost zvláštní, že právě porušením nařízení (přinejmenším kvůli poctivosti či kvůli pocitu viny) se odhaluje jeho účel. Snad proto je moudrost sv. Benedikta sestavena kolem Nařízení, které je plné výjimek.

Stejně jako budeme volat na Bílou sobotu: „O felix culpa“. Ó šťastná to vina Adamova. Nebo jako Matka Juliána z Norwiche zariskovala tím, co řekla: „hřích je záhodný“ (behovely). Toto vzácné slovo má Scrabblovou hodnotu 19, ale pro duchovního hledače je nositelem mnohem větší hodnoty. Nezbytný, prospěšný. Význam kořene slova kombinuje smysl pro „chamtivost“ s „něčím výnosným“.

Tedy pokud váš půst není dokonalý; pokud jste ve své disciplíně selhali, nebo pokud v meditaci selháváte pravidelně, není vše ztraceno. Vlastně skrze tento konkrétní pocit selhání může být vše vyhráno.