Pátek 1. týdne doby postní

Interiorita, tedy obrácení se do nitra (první krok při Ježíšově výkladu o smyslu modlitby), je dnes vzácným zbožím. Od prvních dnů jsme cvičeni vidět život jako sérii vnějších cílů a výsledků, ve kterých můžeme uspět či selhat. Ať tak či onak, naše zaměření je vycvičené dívat se ven – k další hoře (na kterou budeme šplhat), k další překážce, či k další příležitosti. Snad pak jednou budeme sraženi z tohoto našeho kola.

Toto se stalo mému studentovi s velmi disciplinovaným životem a vojenským pozadím. Hovořil o tom, když se vrátil o rok později, jako přednášející host v naší třídě. Narazil do něj náklaďák tak, že od něj odletěl, a vážně si poranil obličej i mozek. Ukázal celé třídě fotky jak vypadal, a bylo těžké tomu uvěřit, protože se mu to hodně spravilo. Mimo poškození kostí, které časem srostli, pořád trpěl bolestmi hlavy. Zjistil, že pouze meditace je jediný způsob, jak je zastavit. Doktoři mu řekli, aby nic nedělal, spal co nejvíc může, a dodali, aby se pokusil „na nic nemyslet“. Ta poslední rada ho zmátla. Jak můžete přestat myslet? Pak si vzpomněl, že vlastně meditace se celá točí kolem nemyšlení.

Jeho pevné odhodlání se uzdravit a jeho nedostatek sebelítosti či negativity nás všechny ohromila. Ale ještě větší byla jeho změna v osobnosti, kdy mu skrze jeho utrpení ukázala, že život není pouze o vnějších cílech. Objevil svůj vnitřní život. On se znal pouze tak, že podléhá horám, které chtěl zdolat a příležitostem, ze kterých mohl co nejvíce vytěžit.

Nebyl prvním člověkem, který řekl, že tragédie, při které se všichni přikrčíme už jen při představě, ho naučila něco hodnotnějšího než utrpení, které ji doprovázelo. S probuzením vnitřního rozměru vědomí přichází rozlišení a nadhled. Všechno v životě by pak mohlo být lépe hodnoceno a lépe seřazeno dle priorit. A rozdíl mezi iluzí a realitou pak vynikne mnohem více než obvykle.

K zdůraznění tohoto popisuje náš přítel Diadochus před šestnáctisty léty, specifikum energie moudrosti a duchovního vědění. Podle něj jsou to dary Ducha Svatého. Duchovní vědění přichází skrze „modlitbu, hlubokou nehybnost a naprosté odpoutání“. To nás sjednocuje s Bohem skrze zkušenost. Ale to nás nevede k tomu, abychom o tom mluvili. Co se stalo v mlčení, zůstává v mlčení. Takže můžeme být vědomě ozářeni vnitřním věděním aniž bychom měli potřebu to vyjádřit. Ale moudrost může přijít, jak říká Diadochus, jako doplňující milost, abychom toto vědění dokázali vyjádřit, především s pomocí Písma.

Duchovní vědění má prioritu. K tomu abychom ho našli, je potřebné časté praktikování nehybnosti a odpoutání, k čemuž máme příležitost právě v době postní. To nás připraví na toto vědění. V tom druhém případě můžeme čekat, až budeme sraženi z kola.