Květná neděle

Jedna z našich nejhlubších potřeb a tužeb je po jistotě. V dřívějším životě byla fyzická a emocionální jistota zásadní pro zdravý růst. V dobrém domově má dítě prostor testovat a provokovat, tlačit směrem k omezením, která uložili rodiče. Tato omezení jsou jak předvídatelnou jistotou, kterou potřebujeme, ale nakonec také liniemi, které potřebujeme, abychom tak získali odvahu tím, že je překročíme. Stejně jako s růstem a zdravím, a imigrační politikou, tajemstvím je správná míra kreativního napětí.

Děti jsou hluboce dotčeny a zraněny každou nespravedlností a zradou. Ale tato selhání člověka nejen otřesou jistými liniemi našeho světa; ony rovněž pozvednou naši bdělost, abychom viděli smysl spravedlnosti a věrnosti, svět ctností spíše než pouhý systém, který bráníme, abychom se udrželi v bezpečí v rámi našich omezení. Pokud jsme jako dospělí soustředění výhradně na jistotu našich hranic, nedospěli jsme (jakožto lidské bytosti schopné skutečné svobody) k vidění štěstí v tom, být obyvatelem tohoto světa ctností – dobrota, laskavost, lidskost, soucit. V tomto světě milosti neexistují hranice.

Dnes v křesťanských shromážděních po celé planetě, je znovu řečen příběh, na který se celou dobu postní připravujeme. V životě máme pouze omezený počet příležitostí slyšet tento příběh a řečený tímto způsobem: v komunitě víry a ve dnech, kdy posvátné symboly obzvláště září. Každý rok, během Svatého týdne, a vzhledem k naší schopnosti věnovat pozornost a být přítomný, nasloucháme a zvnitřňujeme příběh posledních dní Ježíšova života. To jak čelil on (a jak čelíme my) velké nejistotě smrti je velkou zkouškou zkušenosti a duchovní dospělosti. On ukazuje, že je to možné; a pokud nasloucháme tajemnému konci příběhu, překypující světlem a životem z nejhlubší temnoty smrti, vidíme, že toto je příběh, jehož konec je ve skutečnosti novým začátkem ve kterém strach sám je překročen. Je to příběh všech příběhů.

Točí se kolem té nejhorší a nejbolestnější nejistoty, která není fyzickou bolestí, ale extrémním trpěním zrady. Není nic horšího než se zklamat v někom, komu jste důvěřovali. Hněv a hluboký smutek následuje se zbavením iluzí, které nemůže být utěšeno. Možná můžeme také letmo zahlédnou, jak i my často druhé zklameme. Zrada má většinou následek, který jsme nuceni poznávat časem. Vždycky je tu nějaký kontext. Ale existují i zrádci na nevinném večírku. Utrpení v takové situaci je akutní, protože ohrožuje samotný základ nás samých. Proto je zneužívání takový zločin proti dětem, obvykle páchaný těmi, kteří byli sami zneužíváni, protože v hloubce psychiky je hřích nakažlivý a potřebuje hluboké uzdravení. Tento příběh je o univerzálním léčení karmy.

V příběhu, který jsme dnes mohli poslouchat (tento rok je to Matoušův příspěvek 26:14-27:66), se zastavíme u Jidáše blízko k Ježíši, dokonce i při hláskování jeho jména. My nevíme, proč ho zradil, pouze že pak cítil výčitky. Jeho charakter v příběhu je archetypem toho nejhoršího v lidských vztazích. Přesto i on byl zahrnut ve velkém odpuštění, které se rozšířilo od Ježíšova kříže k lidstvu ve všech našich soukromých i veřejných chybách. Byla to síla milosti, která rozdělila závěs v chrámě vedví: chrámy jsou často místem, kde se neodpouští. Tedy začněme pracovat na odpuštění Jidášovi a dostaneme se tak k pointě příběhu.