Čtvrtek 3. týdne doby postní
Lukáš 11: 14-23: Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.
Kdysi, na začátku jednoho setkání, jsem meditoval pozdě večer. Ten den jsem byl po dlouhém letu; a mé tělo bylo slabé. Věděl jsem, že nejsem unavený tak, že bych usnul a spadl ze židle, ale má ospalost způsobila, že mé připomínky ohledně vzpřímeného držení těla a rušivých zvuků trochu postrádaly autoritu. Další den se mě jeden z účastníků setkání zeptal, zda jsem použil speciální techniku během meditace. Řekl jsem: „Ne, proč se ptáš?“ Odpověděl „No já jen, že jsem se na Vás díval včera večer během meditace a Vy jste se houpal sem a tam. Viděl jsem některé židovské učitele písma, kteří to také dělali, tak jsem o tom tak přemýšlel.“ Má pověst byla zachráněna.
„Jste se mnou?“ To je otázka, kterou můžeme položit někomu či skupině ke které mluvíme, abychom se ujistili, že neusnuli, zatímco k nim mluvíme. Nebo v kritickém okamžiku při vyjednávání, abychom věděli, kdo je na naší straně a kdo ne. Nebo našemu společníkovi během temné a nebezpečné cesty podél útesů, abychom se ujistili, že nespadl.
Nemyslím si, že Ježíš myslí, kterékoli z těchto „se mnou“. Mohli bychom být stále „s ním“, i kdybychom usnuli nebo byli izolováni na odlehlém místě. Na konci svého života se sám cítil opuštěný, ale ne bez spojení se svým Otcem – zvláštní a možná jedinečná zkušenost společenství a rozdělení.
Myslím, že v této rozmluvě má na mysli hlubší poznání, než to, jež je poskytováno výzkumem, který je založený na důkazech – to co můžeme vidět či vydedukovat. Je to poznání, které je věděním, nikoli znalostmi uloženými v paměti. Opakem pak není neznalost v obvyklém slova smyslu, že člověk něco neví, ale „rozptylování“. Být rozptýlený, znamená mít pocit „já“ rozmělněný rozptýlením, příliš stimulovaný nebo roztříštěný v nesčetných řádkách fantazie. Tedy stav, ve kterém nemůžeme říci ani udělat nic užitečného a ve kterém můžeme být i nebezpeční, pokud máme možnost předstírat, že jsme někde a někým. Jsou lidé v manželství a mniši v klášterech, kteří vklouzli do tohoto stavu a drží si dekorum, ale ve skutečnosti tam nejsou. Kde ve skutečnosti jsou, je záhada, a to především pro ně.
Tato část evangelia je o léčení démona němoty, umožňující člověku mluvit, znovu komunikovat. Někteří lidé, kteří to sledovali, šeptali, že Ježíš použil démonických sil, aby vyhnal démona – nesoulad na který poukazoval. To byli lidé, kteří nebyli s ním, protože nebyli u ničeho, na čem záleželo.
To je mnohem horší než meditující, který usíná.
S láskou
Laurence Freeman