3. týden adventní

Zde na severní polokouli se blížíme k nejnižšímu bodu roku (nadir) - k 21.12., kdy bude nejkratší den. Slovo “nadir” pochází z arabského slova, které znamená “opak”, což má odkazovat na zenit, který je nejvyšším bodem v nebeské sféře. Pěknou věcí, která se týká protikladů, je to, že až dorazíte do konce, potkáváte to druhé, jak kráčí proti vám – a o tom je také advent.

Žijete-li na jižní polokouli, to samé datum platí ze nejdelší den. Od tohoto okamžiku jsou prostě dny buď jasnější nebo temnější, delší nebo kratší. Těžko tomu uvěřit, uprostřed severní zimy, že se dny opravdu prodlužují, ale je to tak a nakonec tomu musíte uvěřit. Takže rovněž v cyklickém otáčení v našich životech, vstupuje splynutí do nových začátků a období temna a beznaděje vytvářejí nový úsvit. Vše co musíme udělat, je zůstat v tomto kurzu, vytrvat do konce a pak přijde proměna. Jak říkával jeden rabín: „Bůh nečeká, že budeme dokonalí, ale že se nevzdáme.“

Sv. Jan říká, že „Bůh je světlo, tma v něm vůbec není.“ (1Jn 1:5) To je základním křesťanským vhledem do božského paradoxu, kdy protiklady jsou sjednoceny. U každého prohlášení o Bohu musíme počítat s opakem. Co často vypadá jako nepřítel, narušitel či negace, bývá rychle odmítnuto. Ale v naší netrpělivosti a nejistotě postrádáme odrazový efekt sbližování protikladů, který přináší opravdu šťastná manželství. Bůh, který je světlem je rovněž naprostou temnotou, kterou „nikdo z lidí neviděl a uvidět nemůže“, žije „v nedostupném světle.“ (1 Tim 6:16)

Jako sjednocení protikladů, je Bůh světlo i temnota. Toto spojení je absolutní povahou pokoje, ne který dává svět, ale který Bůh vlévá nad rámec chápání. Připravujeme se oslavit narození Ježíše v tomto bodě návratu, nejkratšího růstu, kdy se temnota začíná stávat světlem. Ano, Bůh odhaluje sám sebe, ale rovněž se skrývá v tom, co odhaluje. To se stalo, když božství vlilo samo sebe do lidské nádoby Ježíše. Někteří letmo zahlédli, někteří uhádli, někteří na okamžik spatřili, ale nemohli uvěřit tomu, co cítili. Jiní byli šokováni a vyděšeni z toho, co bylo odhaleno v nich samých. Tento strach ze světla vede k největšímu ze všech odmítnutí skutečnosti. Vánoční příběh obsahuje temný stín vržený jakkoli intenzivním světlem, které je blokováno.

Pomáhá nám toto střetnutí s paradoxem k tomu, abychom se přiblížili „osvícení“? Jistě, modlíme se, meditujeme, jednáme, přemýšlíme a mluvíme, takže lépe chápeme. Nebo je to tak doopravdy? Snad meditujeme ne proto, abychom viděli jasněji nebo lépe chápali tajemství, takže bychom se sami mohli stát tajemstvím, ale prostě sdíleli Boží přirozenost. Osvícení není o tom, že vidíme světlo, ale že se staneme světlem.

V našich nejtemnějších dnech můžeme vyzařovat světlo našeho vlastního ducha, které nikdy není menší než světlo božské. Toto světlo proniká do našich nejtemnějších okamžiků a skutků. Na konci cyklu je světlo neodolatelné. Tma už déle nemůže vydržet odolávat – a to činí Vánoce šťastnými.

Laurence Freeman